Období vzdoru

I když čekáte, že období vzdoru přijde, stejně vás projevy dítěte a vaše vlastní reakce překvapí. Nemá cenu si vyčítat, že se nám nedaří tyhle situace ustát. Málokterý rodič dokáže zůstat trpělivý, když stokrát za den slyší „Já chci!“, „Já nechci!“, „Já sám!“ nebo „To je moje!“ Málokterý udrží své vlastní emoce na uzdě, když má dítě hysterický záchvat.
Nabízím vám podporu. Rady do praxe i vysvětlení, o co v období vzdoru vlastně jde.

Chcete rychle radu? Skrolujte dolů na část „Co můžeme my rodiče dělat?“ (pod obrázkem krájejícího chlapečka). Doporučuji ale přečíst si i vysvětlení. Protože dětské chování, kterému nerozumíme, hůře zvládáme. Konkrétní rada „co dělat, když se dítě vzteká“ nám zpravidla moc nepomůže, když nevíme, PROČ se dítě vzteká. Protože každý rodič je jiný a každé dítě je jiné. Teprve rada, kterou si vztáhnete ke své situaci, může být užitečná. 

Období vzdoru? Samé dobré zprávy

Možná bude těžké se s tím smířit, ale to, co vnímáte jako období vzdoru, je přirozená vývojová fáze. Dobrá zpráva tedy je, že vaše dítě je na správné cestě. Začíná si uvědomovat svoje JÁ. Musí ho oddělit od rodičů. Aby mohlo zažívat samo sebe, musí sebe „ohraničit“ vůči ostatním. Další dobrou zprávou je, že se dítě přitom učí rozhodovat, postarat se o sebe, začíná ovládat svou vůli. Kdo by nechtěl, aby tohle všechno jeho dítě umělo! Pro život jsou to naprosto nepostradatelné dovednosti.

Jenže dítě se tyto dovednosti teprve učí a občas působí, jako slon v porcelánu. Jde na hranu, používá silné emoce. Jinak to zatím neumí. Takže aby těch dobrých zpráv nebylo málo, mám pro vás ještě dvě:

1. Dítě vám to nedělá schválně. Není to promyšlený útok na vaše city nebo autoritu.
2. Sebelepší výchovou nemůžete období vzdoru předejít.

5 důvodů, proč příroda vybavila dítě vlastní vůlí

Mezi 2. a 3. rokem se v řeči dítěte nápadně často začíná objevovat „já chci..!“ a „já sám..!“. Skrývá se za nimi rozvoj pěti důležitých dovedností, které dítě trénuje, ale naráží přitom na nás, rodiče. Nedělá nám to schválně, prostě se učí něco nového, co bude v životě potřebovat. Jenže my to vnímáme jako vzdor.

U každé dovednosti se můžete zamyslet, jestli ji právě trénuje vaše dítě a zda teď jeho chování lépe rozumíte.

1. Já chci rozhodovat o tom, co se mě týká

My rodiče ale máme na dítě různé požadavky. Buď si myslíme, že by prostě mělo poslouchat, nebo prostě víme, co je pro něj dobré. Z výzkumu autorů Haswell, Hock a Wenar jasně vyplynulo, že nejčastěji jdou děti do vzdoru při požadavcích

• aby si dítě přestalo hrát a šlo jíst,
• ochutnalo nový pokrm,
• opustilo vanu,
• obléklo si neoblíbený kus oblečení,
• šlo spát.

A víte, kdy probíhaly nejintenzivnější záchvaty?  Při po požadavku, aby dítě přerušilo to, co právě dělalo (hrálo si, koupalo se ve vaně), a začalo dělat něco jiného (například šlo jíst nebo spát).  

2. Já chci rozhodovat o druhých, řídit je

Není to typické pro všechny děti, ale mnohé se snaží v batolecím věku ovlivňovat i to, co budou dělat druzí. Zuzka mi napsala: „Syn teď často říká ‚mámo, podej‘, když mu něco spadne, nebo ‚mámo uklidit‘, když něco zašpiní. A také ‚mámo krmit‘ – i když to sám umí.“ Tohle dělají skoro všechna batolata, ale některá chtějí skutečně „převzít velení“.

3. Já můžu něco vlastnit

„Dřív byla hračka moje, když jsem ji měl zrovna v ruce. Teď už vím, že je moje, i když ji zrovna nevidím nebo ji má někdo jiný.“ Takhle nějak si dítě začíná uvědomovat, co to znamená něco vlastnit. Jenže navíc vnímá svou hračku jako součást sebe sama. Proto je pro něj tak těžké něco půjčovat (ačkoliv samo druhým věci bere), nedej bože pochopit, že „tyhle hračky jsou sice tvoje, ale už jsi velký, tak je teď dáme miminku“.

4. Já chci trénovat vlastní vůli  

S vlastní vůlí dítě zpočátku experimentuje, prostě zkouší, „jak se dělá“ a „jak na ni reaguje okolí“. Zkouší prosadit vlastní variantu, ale je mu jedno, jaká je. Například zda půjdeme k babičce nebo nepůjdeme k babičce. Bude chtít opak toho, co my. Neumí říct proč. O to totiž nejde. Jde o to, aby šlo o JEHO VLASTNÍ variantu. Nedělá nám to schválně. Trénuje svou vůli. Jakkoliv se nám to nelíbí. (Ale podívejte se do budoucnosti – asi budete chtít, aby vaše dítě jednou umělo prosadit svůj názor a nebylo závislé na mínění druhých, nebo ne?)

5. Já sám můžu něco dělat

Petra: „Zip chce zapnout sám a pak chce od tatínka a pak chce od maminky a pak nechce zip vůbec. Cokoliv udělám, je špatně.“
Už dřív umělo dítě dělat spoustu věcí samo, ale neuvědomovalo si, že když něco udělá, potvrzuje si tím hodnotu svých kompetencí, tj. samo sebe. Proto chce samo vyjít schody či krájet mrkev. Jenže na to není vždycky čas nebo se prostě bojíme o jeho bezpečí.  

Co můžeme dělat my rodiče?

Zpomalit

Období vzdoru bývá výraznější tam, kde je maminka zvyklá dělat hodně věcí za dítě a zároveň je hodně rychlá. Nemyslím tím krizovou situaci, kdy musíme rychle jednat všichni a na samostatnost dítěte není moc času. Myslím tím rychlost jako rys osobnosti – mít věci rychle hotové, činnost ukončenou. Pokud se vás to týká, pomůže, když se soustředíte na vlastní zpomalení, jakkoliv nepřirozené to pro vás je. A chcete-li v té době něco dělat, přemýšlejte o potřebách dítěte – proč  jde do odporu, co vlastně chce. Třeba nejde o to, že nechce jíst, ale o to, že chce jíst samo.

Počkat

Když dítě nereaguje okamžitě na vaši výzvu, počkejte s jejím opakováním. Když opakujete svůj příkaz několikrát rychle po sobě, vzdor vyvoláte nebo zhoršíte. Počkejte alespoň 10 sekund, raději déle. Nezaručí to, že pak dítě udělá, co chcete, ale určitě situaci nezhoršíte, ba naopak – šance na pozitivní reakci dítěte se zvýší.

Nechat dítě rozhodovat

Mluvte o tom, co se chystáte dělat a jak to dítě ovlivní. Období vzdoru nebude probíhat tak dramaticky, když dítě zahrnete do rozhodování o věcech, které se týkají vás obou (nebo rodiny), a necháte jej rozhodovat o tom, co se týká jeho osobně (například co si obleče). Pokud vidíte, že dítě o sobě rozhodovat nechce, nenuťte ho. A pokud je pro něj rozhodování těžké, nabízejte možnosti a klidně i variantu, kterou byste vybrali vy. Záleží na typu dítěte, jak se dočtete v poslední části.

Hrát si

Prosazování vlastní vůle se dá sytit prostřednictvím her – batoleti je totiž zatím jedno, jestli je něco hra nebo doopravdy. Ze vztekajících se bezmocí mu pomáhají jakékoliv zážitky, kdy mohlo uplatnit svou vůli – třeba v legraci přeprat tátu nebo „vyhrát“ v mocenské hře nad mámou. (Mocenské hry jsou na principu divadla a rodič zaujímá roli figurky, nad kterou může dítě bezpečným způsobem vítězit, mít jakoby pocit moci. Ten vede ke smíchu, uvolnění a dlouhodobě zvyšuje schopnost dítěte s vámi spolupracovat. Více na www.lecivehrani.cz .)

Používat slovo „můžeš“ místo „musíš“

I když si myslíme, že by dítě něco udělat opravdu mělo, slovo „můžeš“ zvyšuje pravděpodobnost, že nepůjde do odporu a vzdoru. A nezapomeňte POČKAT! Nečekejte reakci hned. A myslete na to, že jakmile řeknete „můžeš“, dáváte tím volbu a měli byste akceptovat rozhodnutí dítěte. Čím více „můžeš“ ale dítě uslyší, tím vstřícnější vůči vašim požadavkům bude.

Pomáhat opatrně

Když chce dítě dělat něco samo, ale nedaří se mu to, jsme zpravidla připraveni přispěchat na pomoc. Jenže dítě si trénuje své kompetence, kterými potvrzuje svoje já. Pomoc bychom měli tedy maximálně nabízet slovy „Můžu já?“ a opět POČKAT, jak se dítě rozhodne. Nejlépe si to ukážeme na tomhle příkladu:

Petra: „Dneska se Kuba vztekal, že chce sám sundat mikinu, pak že sám chce zapnout zip. Ale samozřejmě ve 2 letech to zatím neumí. Takže jsem se ho vždy zeptala:  ‚Můžu pomoct? Můžu jenom dát do sebe ten zip?‘ a počkala, až to odkýve. Znovu otázka: ‚Můžu kousek zapnout?‘ Když řekne ne, nechám ho chvilku zápasit a za chvíli se zeptám, jestli můžu zkusit já. Na konci jsme spokojení oba. On si ‚sám‘ zapnul zip (já jsem z jeho pohledu pomohla jen maličko) a já jsem ráda, že nenastal zásek nebo scéna.“

Nakonec můžeme ještě popsat, že naše pomoc byla téměř nepodstatná, že to dítě zvládlo samo. U některých dětí pomáhá i to, když popíšeme, že ani nám se taková věc nedělá snadno (a to jsme dospělí): „Tenhle zip jde fakt špatně, to kolikrát nejde ani mně. Já jsem ti pomohla jen maličko, zvládl jsi to skoro úplně sám.“

Různí rodiče to zvládají různě

V období vzdoru bývá pro rodiče nejtěžší vypořádat se se silnými emocemi svých dětí. Sami jsme totiž byli často vychováváni k jejich potlačování. Navíc jsme různé typy osobnosti. Lišíme se nejen životními zkušenostmi, ale především vrozenou složkou našeho já. Ta je daná biologickým nastavením mozku a určuje naše vrozené potřeby. Proto se lišíme v tom, co nás na chování dětí dráždí a kvůli čemu hledáme rady, jak to zvládat lépe.

Pro NT typy jsou klíčovými potřebami ROZUMĚT a PROVĚŘOVAT, KOMPETENTNOST a ZDOKONALOVÁNÍ. Kvůli první jmenované potřebě by chtěli tito rodiče chápat, co se s dítětem děje, ale do hlavy mu nevidí. To je znejišťuje, brání jim to být kompetentní – protože cokoliv, co dělají, chtějí zvládat co nejlépe, včetně své rodičovské role. Rady okolí je iritují, protože jsou často mimo jejich kontext a zároveň je vnímají jako výraz nedůvěry v jejich schopnosti.

NF typy mají vrozené potřeby HLUBŠÍ SMYSL, JEDINEČNOST A HARMONIE. Harmonii potřebují i jiné typy, ale u NF lidí se propojuje s touhou být jedinečnou mámou pro své jedinečné dítě, které slyší na máminy pocity a dá se mu všechno v klidu vysvětlit. To je ale možné jen s některými dětmi a v období vzdoru to často havaruje i u nich. NF rodiče pak propadají velkým pochybnostem a pocitům viny.

SJ typy mají vrozené potřeby STABILITA, PŘEDVÍDATELNOST a SPOLEHLIVOST. Drží se především postupů, které se jim v minulosti osvědčily – jenže dítě se najednou začíná chovat jinak a zajeté postupy přestávají fungovat. Navíc je dětské chování v období vzdoru velmi nepředvídatelné a narušuje určitou míru režimu a pravidelnosti, které SJ typy v rodinném životě přirozeně vytvářejí. Pro SJ typy může být náročné nechat dítě, aby zkoušelo dělat věci samo a po svém – chtějí doporučit „správný“ postup, mimo jiné i proto, že se bojí o bezpečí svých dětí.

SP typy bývají v tomto ohledu otevřenější. Jejich vrozenými potřebami jsou totiž AKCE TEĎ A TADY, SVOBODA a OKAMŽITÝ DOPAD. Pro svobodné prosazování vlastní vůle a zkoušení věcí metodou pokus-omyl mají tedy ze své podstaty pochopení. Bohužel někteří ve výchově zažívali spíše nedostatek svobody a ve stresových situacích mohou zbytečně tlačit na poslušnost, jakkoliv jim to není přirozené.

Zjistit, jaký jste typ osobnosti, jak se to promítá do vašeho rodičovství, ale také, co vás stresuje a co vám ze stresu pomůže, můžete v knize Ani mámy nejsou stejné.

Vrozené potřeby jako příčina dětského vzdoru

I vaše dítě dostalo do vínku nějaké vrozené potřeby. V batolecím věku, kdy objevuje své JÁ, si o ně začíná vehementněji říkat. Rozdíl ve vašich typech osobnosti může projevy vzdoru vašeho dítěte zesílit. Více o tom v článku „Různé typy = různá období vzdoru“.

Literatura:

Haswell, K., Hock, E., & Wenar, C.: Oppositional Behavior of Preschool Children: Theory and Intervention. Family Relations – 30. 440 – 446. 1981
Vágnerová, M.: Vývojová psychologie. Dětství, dospělost, stáří. Portál, Praha. 2000