Porucha pozornosti, impulsivita a hyperaktivita? Typické znaky dítěte s ADHD. Některé děti se ale projevují podobně, i když tuto poruchu nemají. Už C. G. Jung popsal rozdíly ve vrozeném nastavení našich mozků, Teorie typů pak popisuje, co to znamená pro naše potřeby. Ty totiž NEJSOU STEJNÉ. Jen si to málo uvědomujeme a mylně si určité chování vykládáme jako projev ADHD nebo prostě zlobení. 
Porucha pozornosti nebo superschopnost?
     Zdá se vám, že má vaše dítě problémy se soustředěním? Že ho snadno něco vyruší a odvede od toho, co právě dělá? Nemusí se jednat o poruchu pozornosti. Naopak, možná máte dítě se superschopností - vnímat svými smysly vše tak detailně a intenzivně, že mu nic neunikne. Dítě, které přijímá informace skrze tzv. extravertní smysly (tj. jeden ze čtyř způsobu příjmu informací, které se liší tím, zda dáváme přednost realitě či představám a možnostem, současnosti, minulosti nebo budoucnosti).
     A nejde jenom o zrak a sluch, zvýšená citlivost se týká i jejich těla: „Nela (4 roky) se sama obléká, ale dost věcí jí vadí: příliš úzké nebo široké nohavice, výrazné prošití výstřihu, roláky. Dokáže se kvůli tomu dostat do hysterického záchvatu.“
Okolní podněty také vytrhávají tyto děti z činnosti, kterou právě dělají. „Při psaní domácích úkolů má Vítek (9 let) rád klid, nechce, aby se u něj mluvilo, ruší ho to, nedokáže nevnímat okolí, když pracuje.“ Ve třídě takové děti většinou jako první vyskočí, aby zvedly tužku, která spadla kamarádovi.   Nereagovat na okolní podněty, zaměřit zpět svou pozornost k tomu, co právě dělají (zejména pokud je to moc nebaví), je stojí velké úsilí a budou se to muset celý život učit. 
     A tak zatímco jiné děti musíte vytrhávat z vnitřního světa, aby vás vnímaly, tyhle naopak vnímají kromě vás také všechno kolem – a to je mnohdy mnohem zajímavější  Je dobré si ale uvědomit, že tyhle děti dělají to nejlepší, co mohou – neustále trénují své smysly, aby svět vnímaly nejen intenzivně, ale všímaly si stále více detailů a stále lépe rozlišovaly i ty nejjemnější nuance barev, tvarů, vůní, chutí apod. Pokud jim to umožníme, jednou z nich možná budou ti nejlepší degustátoři, fotografové či designéři.  
Zbrklost nebo „síla přítomného okamžiku“?
     „Franta (6 let) často něco udělá a nepřemýšlí o důsledcích. Když něco provede, většinou nedokáže paní učitelce vysvětlit, proč.“
Frantovy smysly neustále skenují, co se děje „teď a tady“. Ponoření do přítomné chvíle však může působit problém zapamatovat si přesně to, co se před nedávnem odehrálo a domýšlet následky.
     Dospělí nicméně očekávají, že dítě v mladším školním věku už bude schopno plánovat, předvídat důsledky svého chování a poučit se z minulosti. Některé děti to zvládají, ale pro děti s touto preferencí je to velmi obtížné. A tak často slyší: „měl bys víc přemýšlet“ nebo „kolikrát už jsem ti to říkala!“ Jenže i dodržovat pravidla a dohody nedává těmto dětem tak úplně smysl – jak může to, co se minule dohodlo, pořád ještě platit, když „včera je včera, dnes je dnes“ a všechno kolem se pořád mění? 
     Paradoxem je, že mnoho nás dospělých se dnes snaží naučit „užívat si sílu přítomného okamžiku“ - přesně to, co se děti s preferencí extravertních smyslu (Se) snažíme od mala odnaučit. Přitom bychom nemuseli chodit na semináře, číst knihy.. nejlepší učitele mají  mnozí z nás doma.
Hyperaktivita nebo jen potřeba akce? 
     „Co to je za zábavu, sedět!“ říká Prokop mamince, která večer v počítači třídí fotky. Vyjadřuje tím svou klíčovou potřebu akce „teď a tady“. Tu si můžeme nesprávně interpretovat jako hyperaktivitu. To ale rozhodně není totéž. 
     Děti s preferencí extravertních smyslů (Se) nejsou nemocné. Jen je jejich mozek od narození nastaven tak, že rychle reaguje na fyzické impulsy jejich těla a na podněty, které atakují jejich smysly. Ony ale musí ve škole většinu doby jenom sedět a mlčet. A to je stojí velké úsilí.
„Fanda (6 let) se při hodině vrtí na židli a má potřebu mluvit s kamarády či vymýšlet nějaké akce, které jsou pro něj zábavné.“ 
     Na rozdíl od dětí s ADHD se však tyto děti dokáží soustředit dlouho – pokud se mohou pohybovat a zaměstnávat své smysly (věci si sami zkoušet, ne si o nich jenom povídat, vidět obrázky, nejenom číst text apod.).  
     Potřebu akce „teď a tady“ má až 40 % lidí v populaci, ti dospělí si buď vybrali akční zaměstnání nebo se už částečně naučili její uspokojení odložit na vhodnější dobu. Sezení na celodenním semináři může být ale i pro ně nad jejich síly. Jako pro dvě paní učitelky, které se už nemohly dočkat, až se po jeho skončení půjdou projít do parku. Ani to však nestačilo uspokojit jejich potřebu akce, takže se po příchodu na hotel se slovy „Kdo tam bude dřív“ jedna rozběhla do schodů, zatímco druhá horečně mačkala tlačítko výtahu :-)  
     Je škoda, že takových učitelek je v našich školách poměrně málo - možná by ubylo nálepek hyperaktivity a diagnóz ADHD :-)  

 Více se o dětech, které vypadají jako by měly ADHD, ale jedná se u nich pouze o projev jejich typu osobnosti, dočtete v knize NEJSOU STEJNÉ

     Proč vlastně chceme, aby se naše dítě věnovalo sportu? Většina rodičů by řekla, že nepotřebují mít doma vrcholového sportovce (jakkoli v to někteří v skrytu duše doufají), ale chtějí, aby dítě bylo zdravé a pohyb se stal přirozenou součástí jeho života. Paradoxně však někteří dělají hodně pro to, aby se tak nestalo.

Pomíjení vrozených potřeb dítěte
     Vychováváte-li více než jedno dítě, potvrdíte, že každé dítě je jiné. Tato rozmanitost je z podstatné části dána tím, že na svět přicházíme s různým „nastavením“ našeho mozku, které způsobuje, že máme různé potřeby – v životě nám budou dávat smysl různé činnosti a pro jejich zvládání jsme taky dostali do vínku vlohy pro dovednosti, které budeme rozvíjet snadněji než jiné. Běžný rodič ale toto „základní nastavení“ svého dítěte nezná a sportovní aktivity volí spíše podle svých vlastních zájmů nebo možností, které se v okolí nabízejí. Riskují tím, že děti zvolený sport nebude bavit, v horším případě že ztratí zájem o sportování jako takové.

     Proč se někteří lidé dožadují přesného zadání a říkají, že „takhle to chtěl šéf,“ zatímco jiní se snaží co nejvíce věcí rozhodovat sami? 
     Proč některé děti potřebují často nasměrovat, a přesto se ujišťují, zda „to mají správně“, zatímco jiné ignorují zavedený postup a hledají vlastní cestu? 
     Autonomie patří podle mnoha výzkumů (spolu s kompetentností a sounáležitostí), mezi tři klíčové potřeby každého člověka (např. Deci, Ryan, 2000). Mnoho z nás však vyrostlo v prostředí plném vnější motivace a naše autonomie byla od mala potlačována. Je to však jediný důvod, proč se my sami nebo lidé kolem nás nechovají autonomně? Je možné, že někteří z nás k „závislosti na autoritě“ přirozeně tíhnou?

     Potřebujete něco vyřídit na úřadě, musíte s sebou vzít dítě (které tam s vámi nikdy nebylo). Spěcháte, jdete pozdě. Nechcete se zdržovat čekáním na výtah, a tak popadnete dítě do náruče a vynesete ho do prvního patra. Dítě se už v průběhu vzpírá – brečí nebo se vzteká. Zrovna teď byste ale potřebovali, aby bylo dítě v klidu. Chcete vědět, jak reagovat?
     Nejdřív byste měli vědět, na co vlastně reagujete – co je příčinou pláče nebo vzteku právě vašeho dítěte. Univerzální výchovné postupy nefungují, protože děti nejsou stejné. Už od mala u nich hraje významnou roli typ osobnosti, který je dán vrozeným „nastavením mozku“. To se odráží v potřebách dítěte a do značné míry určuje, jak reaguje v různých situacích. 

     Víte, co by byl pro naše dospívající ten nejlepší vánoční dárek? Pravidelný a dostatečný spánek. I kdyby to šlo zařídit, oni by to pochopitelně neocenili a povětšinou doufají, že pod stromečkem naleznou nějakého digitálního kamaráda, který jim jejich spánek bude spíše narušovat. Ale kdyby věděli, co všechno nedostatek spánku v dospívání způsobuje, třeba by si dali říct. 
     Jako dítě jsem nerozuměla tomu, proč se před spaním mají počítat ovce. Připadalo mi to nudné a stereotypní. V pubertě jsem se nejednou k tomuto způsobu, jak uklidnit „rozjetou“ mysl a usnout, ráda uchýlila. A jakkoliv se snažím ve svém zralém věku nespavosti co nejvíce předcházet, občas se k vyvolávání představy ovcí přecházejících po mostku na druhou stranu potoka vrátím i dneska. 
K čemu je spánek v dospívání tolik potřebný? 
     Mozek potřebuje čas a energii, aby mohl vybrat nejdůležitější informace a konsolidoval je v podobě vzpomínek. Potřebuje projít vše, co jsme se za den naučili a dozvěděli, vytřídit to a zapomenout nepodstatné. A zatímco les stačí prořezávat jednou za pět až deset let, mozek to musí dělat každou noc. To samozřejmě dělá v každém věku. Jenže v období dospívání je mozek mnohem více excitovaný než mozek dospělého. A při množství informací, které naše děti během dne přijmou, vzniká doslova o synaptický prales plný nepodstatných informací, ve kterém se bez pravidelného intenzivního zásahu motorovou pilou začnou brzy ztrácet. 

 Když jsem před časem připravovala seminář pro rodiče o komunikaci s dospívajícími, povídala jsem si o tom se svou téměř šestnáctiletou dcerou.   

Já: „Nám rodičům nejvíc vadí, když s námi nemluvíte!“ 
Dcera: „A nám nejvíc vadí, když s námi mluvíte!“

 Do této lakonické reakce vložila poselství, které nemusí být snadné dekódovat. Mohlo by to vypadat, že nejlépe uděláme, když necháme naše dospívající na pokoji a nebudeme si jich všímat, že právě to by nejvíc ocenili. Opak je pravdou. Potřebují nás, jakkoliv dávají všemi signály najevo, že tomu tak není. Nevadí jim, že s nimi mluvíme, ale jakým způsobem to děláme.
     Vypadají jako dospělí, a proto od nich očekáváme dospělé chování. Rozumné jednání, zodpovědnost, pevnou vůli. Místo toho čelíme každý den jejich zjitřeným emocím a potýkáme se s důsledky jejich nesoustředěnosti, neschopnosti plánovat a dotahovat věci do konce. O tendenci riskovat a zkoušet „zakázané ovoce“ ani nemluvě.

     Každý z nás někdy odkládá úkoly, prokrastinace je univerzální lidské chování. Většinou ho pokládáme za něco negativního: jsme naštvaní na ty, kteří prokrastinují a my kvůli nim nemůžeme pokračovat v práci; vytáčí nás naše děti, protože nechávají úkoly na poslední chvíli. Zlobíme se také sami na sebe, když jsme kvůli prokrastinaci něco prošvihli. A někteří z nás kvůli prokrastinaci dokonce trpí pochybnostmi o sobě samých. 
     Je však prokrastinace vždycky negativním jevem?

Sebeúcta člověka, tj. „pozitivní vztah k sobě samému“, je nezbytnou podmínkou našeho spokojeného a úspěšného života. Jakou roli hraje při budování sebeúcty sportování? A proč se lidé liší v tom, co je ke sportování motivuje a jak ke sportu, potažmo tréninku, přistupují?

Z čeho můžeme sebeúctu čerpat?

Naši sebeúctu stavíme na dvou neoddělitelných pilířích: sebehodnota („mám se rád“) a kompetentnost („něco umím, něco jsem dokázal“).

Sebehodnota, jako nepodmíněný pozitivní vztah k sobě samému, znamená, že se máme rádi jednoduše proto, že jsme lidské bytosti, se všemi silnými a slabými stránkami. Tento pocit vlastní hodnoty si vytváříme od útlého dětství tím, že vyrůstáme v prostředí, kde se cítíme přijímáni. Učíme se respektu sami k sobě tím, že je s námi zacházeno s respektem. Navíc přibližně do sedmi let slepě věříme „našim dospělým“ a to, co o nás říkají, v nás vytváří obraz toho, jací jsme, klíčový základ naší sebeúcty pro budoucnost.

Pro naši sebeúctu však nestačí „mít se rád“. Skutečná sebeúcta se vytváří, pokud se navíc cítíme být kompetentní v oblastech života, které jsou pro nás důležité: inteligence a vzdělání, práce, vztahy, emoční já a fyzické já.

Určitě se vám už někdy stalo, že se váš době mířený záměr minul účinkem. Vaše slova nebo chování si někdo interpretoval úplně jinak, než jste zamýšleli. Proč tomu tak je? Dá se nějak těmto nedorozuměním v komunikaci předejít? 
Honza, ředitel menší IT firmy, poslal před poradou všem zaměstnancům tento email:
"Dobrý den,
v souvislosti s optimalizací využití prostoru a zvýšení efektivity práce zaměstnanců budeme na poradě 10. 11. 2014 mimo jiné řešit přemístění některých oddělení či jednotlivců v rámci našich kanceláří. Pro rozmyšlení si tohoto bodu Vám posílám návrh řešení (následuje návrh řešení, jehož obsah není pro tento článek podstatný). Prosím o rozmyšlení si tohoto řešení, případně o sdělení návrhů, námitek k tomuto řešení na poradě. Děkuji Vám."
Čeho si myslíte, že chtěl tímto emailem Honza dosáhnout? Jak to asi vypadalo na zmiňované poradě?

Zbyněk je manažer, který neustále hledá nové možnosti a objevuje inovativní cesty. Často je svými nápady inspirací pro ostatní a tahounem rozvoje firmy. Na jeho manažerské práci ho nejvíc baví přemýšlení o budoucnosti, navrhování změn, zkoušení nových metod a přístupů.  Naopak popisování procesů, plánování, vykazování a kontrolování lidí jsou činnosti, které nejen, že ho nebaví, ale dlouhodobě jsou příčinou jeho nepohody a pochybností o vlastních schopnostech. Navíc ztrácí motivaci k práci a klesá i jeho výkonnost. Proč?

Výzkumy z posledních desetiletí i zkušenosti z prosperujících firem opakovaně ukazují, že výkon zaměstnanců a jejich spokojenost nejsou zdaleka tolik ovlivňovány vnější motivací (například odměnou), ale motivací vnitřní. Ta se u každého člověka startuje, jsou-li uspokojovány jeho psychologické potřeby a nachází-li se v prostředí, které rezonuje s jeho vnitřními hodnotami. Pokud tomu tak je, člověk se dokáže motivovat sám, což se pozitivně odráží v jeho výkonnosti i spokojenosti v zaměstnání.

David, finanční ředitel: „Sedím a v hlavě mám jak vymeteno. V uších mi doznívá právě vyřčená věta: „Uděláme si na to téma brainstorming. Tak říkejte, cokoliv vás napadne!“  Jenže já, aby mě něco kloudného napadlo, potřebuju chvíli přemýšlet.  Ale jak se mám soustředit, když kolegové kolem mě vykřikují nápady, z nichž většina mi připadá naprosto mimo mísu. Jasně, brainstorming. Ale na to já nějak nejsem stavěný. Připadám si dost neschopný, když skoro nikdy nepřispěju žádným nápadem. Navíc mi tyhle brainstormingové sedánky našeho managementu nějak nedávají smysl.  Přemýšlet nad tím, jak bude naše společnost vypadat za deset let? K čemu to je? Pojďme dělat něco užitečného. Můžeme přece využít to, co se nám doposud osvědčilo, od toho se odpíchnout a jít dál! Přece nebudeme, jak se tak říká, znovu vynalézat kolo.“

Ano, často sami sebe rádi nemáme. Anebo alespoň ne dost na to, abychom dokázali sami sebe ocenit za to, co dobře zvládáme, a zároveň si odpustit své chyby.  Trpíme pak vnitřními pochybnostmi, anebo své chyby promítáme do ostatních. 
Někteří z nás se ovšem, z pohledu okolí, mají rádi až příliš. Vykazují známky velkého sebevědomí. Při hlubším ohledání však zjistíme, že uvnitř jsou zase pochybnosti. Aby však tito lidé mohli sami se sebou žít, volí kompenzační mechanismy: sami sobě i okolí dokazují, že jsou dost dobří. Často však poněkud nezralým způsobem. 

Napadlo vás někdy, proč vás tak vytočí dcera, která se v deset večer začne shánět po balicím papíru, protože je nejvyšší čas udělat plakát k referátu, který má mít zítra první hodinu? Nepřipravovali jste náhodou předevčírem skoro do rána prezentaci na celofiremní setkání a říkali si, že příště už určitě začnete dřív?
A proč jste se dneska rozčílili, když jste se snažili přes poházené papíry a svršky svého syna doklopýtat k oknu, abyste pustili do pubertálního doupěte trochu kyslíku? Neběžela vám náhodou někde na pozadí scéna z minulého týdne, kdy jste dvě hodiny hledali důležitý dokument a kolega, který na něj čekal, utrousil něco o tom, že kdybyste si ty papíry dával do šanonu, hned by se vám lépe spolupracovalo?

„Jak můžeš dělat všechno na poslední chvíli? Nebuď líná a udělej si všechny povinnosti hned, jak přijdeš ze školy. Já jsem ve tvém věku tak nezodpovědná nebyla."

Obrovské množství životních zkušeností potřebujeme nějak třídit, abychom se v nich lépe vyznali - členíme si je tedy do významových skupin, kategorií, které si pro zjednodušení nějak zkratkovitě nazýváme. A tak máme v hlavě zatříděné do škatulek způsoby chování, které považujeme za lenost, zodpovědnost či nesamostatnost, tato slova pak používáme k popisu chování druhých lidí a uchylujeme se ke stereotypům.  Dva lidé ale mohou mít stejný projev chování zařazen do dvou naprosto jiných škatulek.  

„Honza je tak zodpovědný, že se raději třikrát zeptá, než něco udělá, aby to náhodou neudělal špatně.“ 

„Honza je strašně nesamostatný.  Pořád se ujišťuje, jestli to správně pochopil a doptává se na podrobnosti.“