Co když chybí vnitřní motivace? Je vnější motivace opravdu špatná?

Vnější motivace není černobílá. A vnitřní motivace mnohdy nefunguje. Záleží, jak s nimi pracujeme.
V tomto článku se dozvíte

• že motivace není jen vnitřní a vnější
• že jde hlavně o pocit kontroly a samostatnosti dítěte
• že „čokoláda není totéž, co výplata“, tj. že odměna za práci u dospělého není totéž co odměna za domácí úkol u dítěte
• proč různé typy dětí potřebují různou motivaci.

„Jak se díváte na vnější motivaci nejen u dětí, ale i u dospělých? Je jediná správná motivace ta vnitřní? Vždyť spousta lidí chodí do práce hlavně kvůli penězům a práce samotná je nenaplňuje.“

Tenhle dotaz je trefně vystihuje zjednodušení, které se dnes kolem motivace objevují. Často se mluví jen o dvou možnostech: vnitřní, tj. správná motivace, a vnější, tj. „špatná“ motivace. Realita lidského fungování je ale mnohem pestřejší. Pojďme si ji vysvětlit, abychom dětem (či sobě) spíš pomáhali než škodili.

Motivace není černobílá

Motivace není přepínač, který je buď zapnutý, nebo vypnutý. Spíš připomíná plynulou škálu, na které se můžeme pohybovat. Na jednom konci je čistá vnější regulace – dělám něco proto, abych získal odměnu nebo se vyhnul trestu. Na druhém konci je vnitřní motivace – dělám něco proto, že mě to baví, zajímá nebo naplňuje samo o sobě.
Mezi těmito dvěma póly ale existuje několik mezistupňů, které jsou pro výchovu i každodenní život zásadní. Právě ty často rozhodují o tom, jestli odměny a pochvaly dítě posouvají k větší samostatnosti, nebo ho naopak uzamykají do závislosti na vnějším hodnocení.

Od „dělám to kvůli odměně“ k „dává mi to smysl“

Popišme si pět úrovní motivace. Odlišuje je ne druh odměny, ale pocit kontroly, které dítě prožívá.. Dítě, které zažívá, že má možnost rozhodovat, zkoušet, chybovat a chápat smysl věcí, si postupně buduje vnitřní oporu. Dítě, které jedná hlavně podle vnějších signálů, se učí orientovat se podle očekávání okolí.

Vnější regulace

V této fázi dítě dělá věci proto, aby získalo odměnu nebo se vyhnulo trestu. Motivace přichází zvenčí a je plně závislá na tom, co nabídne nebo odebere okolí. Jakmile odměna zmizí, mizí i důvod činnost dělat. U dětí je tento typ motivace velmi křehký a snadno vytváří závislost na vnějším řízení.

Motivace skrze uznání a pochvalu

Dítě už není motivováno jen konkrétní odměnou, ale také reakcí druhých. Dělá věci proto, aby bylo pochválené, oceněné nebo aby nezklamalo. Tento stupeň je velmi častý a lidský, ale zároveň riskantní – dítě si zde může začít spojovat svou hodnotu s výkonem a reakcí okolí.

Přijatá motivace („dává mi to smysl“)

V této fázi dítě začíná chápat, proč má daná činnost význam. Nejde už jen o pochvalu, ale o porozumění. Dítě může říct: „Není to příjemné, ale chápu, proč to děláme.“ Motivace se začíná opírat o vnitřní strukturu, ne jen o vnější tlak.

Integrovaná motivace

Činnost zapadá do toho, kým dítě je a co považuje za důležité. Dítě ji dělá proto, že je v souladu s jeho hodnotami, potřebami nebo identitou. Pocit kontroly je výrazně vyšší a vnější motivátory už nehrají hlavní roli.

Vnitřní motivace

Na tomto stupni dítě dělá věci proto, že ho samotná činnost baví, zajímá nebo naplňuje. Nejde o výsledek ani o reakci okolí, ale o proces samotný. Tento typ motivace je velmi stabilní, ale není realistické ho očekávat u všech činností ani u všech dětí.

Čokoláda není totéž co výplata

Tady je důležité se vrátit k otázce z úvodu: vždyť přece i dospělí často pracují kvůli penězům. Znamená to, že vnější motivace není problém?
U dospělých hraje zásadní roli jedna věc: svobodná volba. Dospělý člověk se může rozhodnout, že práci bere jako zdroj obživy, ne jako smysl života. Může si říct: „Tahle práce mě nebaví, ale dává mi prostředky na něco, co je pro mě důležité.“ V takovém případě zůstává pocit kontroly zachovaný.
Dítě tuto možnost nemá. Nemůže se svobodně rozhodnout, že školu bere jen jako prostředek k něčemu jinému. Je na ní existenčně i vztahově závislé. Proto má vnější motivace u dětí mnohem větší dopad na to, jak se formuje jejich vztah k sobě samým, k výkonu i k autoritám.
To, co u dospělého může fungovat jako pragmatická dohoda, se u dítěte velmi snadno promění v problematické vnitřní nastavení: „Dělám věci proto, aby mě druzí ocenili.“ Nebo: „Má hodnotu jen to, co je odměněné.“

Různé děti = různá motivace

Děti s potřebami svoboda a teď a tady potřebují přímý kontakt s realitou, pohyb, akci a rychlou zpětnou vazbu. U nich se motivace rodí skrze zkušenost „zkusím a uvidím“. Nezdar nevnímají jako selhání, ale jako pokus, který nevyšel. Potřebují slyšet spíš „můžeš“ než „musíš“, aby si zachovaly pocit kontroly.

Děti s potřebami stability a předvídatelnosti se cítí bezpečně, když mají jasnou strukturu. Chtějí, aby se věci děly tak, jak jsou zvyklé. A když je něco nového, musí se pořádně připravit. Vědět, co je čeká, jak to tam bude vypadat, jaký je postup. Motivuje je opakování, trénink a pocit, že dělají věci správně. Zpětná vazba jim pomáhá nejen na konci, ale i v průběhu. Když mají jasno, jejich motivace se může postupně přesouvat dovnitř.

Děti s potřebami kompetentnost a zdokonalování potřebují hlavně porozumět. Chtějí mít informace, chápat souvislosti a rozhodovat se samy. Motivace u nich vzniká tehdy, když mají pocit autonomie a intelektuální výzvy. Příliš emocí nebo nevyžádané pomoci je spíš brzdí než podporuje.

Děti s potřebami hlubšího smyslu a jedinečnosti potřebují cítit, že jsou přijímané, důležité a jedinečné. Motivace u nich často stojí na pocitu spojení s druhými. Velmi citlivě vnímají neverbální signály a atmosféru. Pokud cítí napojení a pochopení, dokážou se do činností ponořit s velkým nasazením.

Odměny a pochvaly na míru typu osobnosti

Možná tedy není nejdůležitější otázka, jestli odměňovat, nebo ne. Ani jestli chválit, nebo nechválit. Mnohem důležitější je pochopit, kam konkrétní dítě motivací posouváme – a jestli mu tím pomáháme budovat vnitřní pocit kontroly, nebo ho naopak učíme orientovat se hlavně podle okolí.
A právě tady se znovu ukazuje, že děti nejsou stejné. To, co jedno dítě povzbudí, může jiné zatížit. To, co u jednoho funguje jako most k vnitřní motivaci, může u druhého vytvořit závislost na odměnách nebo pochvale. Bez znalosti typu dítěte pak rodiče často tápou, i když mají ty nejlepší úmysly.

Pokud chcete svému dítěti opravdu porozumět – nejen v motivaci, ale i v tom, co mu dává pocit jistoty, smyslu a kontroly – může být užitečné znát jeho typ osobnosti. Právě k tomu slouží Rozvojový program pro rodiče Určete typ dítěte a využijte TT naplno, který vás krok za krokem provede pozorováním a pochopením vašeho dítěte v každodenních situacích.

Díky tomu pak není potřeba hledat „správné“ odměny nebo univerzální návody. Místo toho můžete s dítětem pracovat způsobem, který odpovídá tomu, kým skutečně je.