BLOG

Sebehodnota u dětí

sebehodnota-chlapec-sedi-sam

Žádný rodič nechce, aby bylo jeho dítě v dospělosti závislé na mínění druhých, rychle se vzdávalo nebo soupeřilo místo spolupráce. Za to všechno může narušená sebehodnota. Ta vzniká v dětství a rodiče na ni mají zásadní vliv. Čeho se vyvarovat a jak vám v tom pomůže Teorie typů?

Co je sebehodnota?

Sebehodnota je jednou ze dvou složek sebeúcty – vztahu, který k sobě máme. Zatímco druhá složka – kompetentnost – je závislá na tom, co se nám daří a jak jsme úspěšní, sebehodnota je nezávislá na výkonech, které podáváme. Je to bezpodmínečné přijetí sebe sama jen kvůli tomu, že jsme lidské bytosti.

Sebehodnota je čistě subjektivní a citově zabarvené sebehodnocení. Souvisí tedy s našimi emocemi. Jak?

Mám-li sebehodnotu narušenou, jsem

  1. přecitlivělý na jakékoliv chování druhých, které by mohlo jen naznačovat že nejsem dost dobrý, nebo že mě někdo nemá rád (neboli nejsem pro něj dost dobrý).
  2. přehnaně obezřetný v situacích, ve kterých bych mohl selhat – ať už se jedná o sociální situace (setkání s novými lidmi, potenciální konflikty, vystoupení před ostatními apod.), nebo o nějaký výkon.

Takové situace vnímá náš mozek jako ohrožení a reaguje „stresovou reakcí“ – aktivuje emoce a připravuje fyzické tělo na útěk či útok (popř. paralýzu), abychom se zachránili.

Normálně nám hned vzápětí náš racionální mozek řekne: „Není se čeho obávat.“ Jenže máme-li narušenou sebehodnotu, situaci vyhodnotíme jako skutečně nebezpečnou a sebeobrana pokračuje. Místo toho, abychom se naplno věnovali komunikaci nebo řešení problému, řešíme sami sebe.

V čem nám narušená sebehodnota komplikuje život?

Člověk s narušenou sebehodnotou dělá všechno proto, aby chránil zbytky svého já – dokazuje okolí, že je dost dobrý, nebo se snaží situaci řídit tak, aby se neukázalo, že dost dobrý není.

Zpravidla nedokáže objektivně hodnotit sám sebe: Buď zveličuje své silné stránky a přehnaně si věří – stojí-li před náročným úkolem, neodhadne správně své možnosti, předvádí se, zbytečně riskuje. Nebo si své silné stránky nepřipouští a slabiny příliš vyčítá – náročnému úkolu se raději vyhne nebo se rychle vzdává.

Důsledkem narušené sebehodnoty je také obava říct svůj názor a spoléhání na názor autority nebo většiny. Takový člověk může být také závislý na pochvale (chce se zalíbit) nebo je vztahovačný – chování druhých si bere osobně. Kvůli nízké sebehodnotě také snadno přijmeme roli oběti – snadno se přesvědčíme, že si o útoky druhých koledujeme.

Nízká sebehodnota může ale navenek vypadat jako síla a dominance. Takový člověk s druhými soupeří nebo je nadměrně kritizuje, aby si dokazoval, že je lepší než druzí. Svou převahou a kontrolou situace se snaží zastrašit ty, kteří by mohli odhalit jeho slabost.

Takovou budoucnost si pro své dítě nepřeje žádný rodič.

Proto je dobré vědět, že základy sebehodnoty se vytvářejí už od narození a ještě v mladším školním věku je dítě velmi závislé na mínění dospělých – rodičů nebo učitelů. Co když nevědomě děláme něco, co vývoj sebehodnoty našich dětí narušuje?

Co může vývoj sebehodnoty u dětí narušovat?

My rodiče vidíme dítě svýma očima. To je úplně přirozené. Podvědomě očekáváme, že to, co by bývalo ve výchově vyhovovalo nám, bude vyhovovat našim dětem. Chválíme dítě za ty projevy chování, které považujeme za správné – buď proto, že jsou „naše“, nebo proto, že chceme, aby to dítě v životě mělo jednodušší, než jsme měli my.

Aniž bychom si to uvědomovali, bráníme dítěti, aby se stávalo samo sebou. Nezáměrně přispíváme k tomu, že dítě bude mít narušenou sebehodnotu – těžko může samo sebe přijímat takové, jaké je, když mu dáváme opakovaně najevo, že by se nám víc líbilo, kdyby bylo jiné.

divka-narusena-sebehodnota

Čím sebehodnotu podpořit?

Každé dítě přirozeně tíhne k tomu, pro co se narodilo – používat své vrozené nastavení mozku a naplňovat své vrozené potřeby. V tom se děti už od mala od sebe výrazně liší a výchovou je nemůžeme „předělat“. Můžeme ale zásadně ovlivnit vývoj jejich sebehodnoty. Přibližně do 7 let si totiž dítě o sobě myslí to, co mu říkáme. A i později bere naše hodnocení jeho osoby velmi vážně.

Milovat dítě nestačí.
I milované dítě se může cítit nepochopené.
A právě přijetí a pochopení jsou základem dobré sebehodnoty.

Jenže jak máme dítě chápat, když je jeho chování pro nás často nepochopitelné? Lze reagovat pozitivně na projevy, které považujeme za problematické? Pochopit a přijmout vaše dítě vám pomůže Teorie typů. Díky ní víte, co je dítěti přirozené a jaké vrozené potřeby je třeba naplňovat.

Neznamená to ovšem, že dítě musí vždycky dostat, co chce. Naopak. Dítě musí zažívat i frustraci, že se věci nedějí podle něj nebo jeho představy nejdou realizovat. Ale musí přitom vědět, že jeho záměrům rozumíme.

Jak zjistím, jaké jsou vrozené potřeby mého dítěte?

Především je potřeba dítě dobře pozorovat a nehodnotit hned jeho chování, jestli je dobré nebo špatné, či zda je normální pro dítě tohoto věku. Místo toho je důležité pátrat po příčinách – proč se dítě takto chová. A tato „proč“ přiřazovat k jednotlivým vrozeným potřebám. Ty je samozřejmě důležité dobře znát a vědět, jak se projevují v různých kontextech.

V každém z videí v Klubu Teorie typů proto najdete část, která vrozené potřeby popisuje a dává odpovědi na otázky, co například dělat, když

  • je dítě v opozici nebo ve vzdoru,
  • chceme, aby se dítě dobře a rádo učilo,
  • na sebe narážejí sourozenci,
  • je dítě v pubertě,
  • chceme podpořit sebehodnotu a sebedůvěru dítěte apod.

Důležité je taky vědět, že se na dítě dívám svýma očima – očima svého typu osobnosti. A že si tudíž mohu jeho chování špatně interpretovat. K tomu je důležité znát svůj typ osobnosti. Ten si určíte pomocí knihy Ani mámy nejsou stejné nebo na Úvodním semináři Teorie typů.

Sdílejte s přáteli

Komentáře k článku

Napsat komentář

Skvělé — jsem ráda za váš zájem

Některá videa zveřejňuji zdarma, abyste měli možnost vyzkoušet, že to myslím s vaším sebepoznáním dobře. Pokud by vás zajímala videa další, stačí zadat váš e-mail a já vám je ráda pošlu.

Šárka