BLOG

Co brát v úvahu, když chceme určit typ dítěte?

mama-se-diva-na-dvouletou-dceru-z-okna-domecku

Rodiče se mě často ptají, jak lze určit typ dítěte a od kdy má smysl se o to pokoušet. Tento článek mapuje důvody, které nám určení typu u dětí mohou komplikovat, i vysvětluje, jak je to s vývojem typu v dětském věku.

Co hraje roli na straně nás, rodičů?

Určování typu dítěte se částečně komplikujeme sami – nemůžeme za to, je to dáno naší přirozeností a vrozeným vnímáním světa. Když si ale svůj vliv uvědomujeme, snadněji ho odlišíme od toho, jak se ve skutečnosti projevuje typ našeho dítěte.

Dítě nás napodobuje

Dítě jako osobnost nevyrůstá ve vakuu. Učí se mimo jiné tím, že napodobuje chování svých rodičů (některé typy dětí jsou ze své přirozenosti velcí „opakovači“, jiné tolik ne). Chcete-li určovat typ vašeho dítěte, musíte pořád myslet na to, jestli některé jeho projevy nejsou spíš „vaše“ – dítě zkouší, jestli mu budou vyhovovat (a zase je brzy opustí), nebo třeba podvědomě vnímá, že mu tak přirozené nejsou, ale plní vaše očekávání, aby si zasloužilo lásku nebo mělo klid. Proto je důležité, aby svůj typ znal především rodič – může pak vědomě odlišovat, co je (asi) napodobování a co přirozenost dítěte.

Dítě ale může díky modelu rodiče rozvíjet své nepreferované stránky a nacházet v tom radost – pokud to my rodiče „nezneužijeme“ jako tlak ve smyslu: „Vidíš, a takhle když se budeš chovat, bude to pro tebe lepší…“

Jsme omezeni svým způsobem příjmu a rozhodování

Některé typy umí dobře pozorovat, všímají si detailů, ale může pro ně být obtížné v nich vidět „celek“ – vzorce chování, které se u dítěte opakují v různých situacích. Právě ty totiž odkazují na typ dítěte. Tyhle typy pak říkají „já ho vidím ve všem“. Myslí tím v jednotlivých projevech určitého chování, bez nadhledu a vidění celku. Jiné typy naopak tak dobře nepozorují, spíš si rychle „dělají názor“ a v dalším chování dítěte už pak jen pro svůj názor potvrzení, zatímco jiné signály přehlíží.

Potíže mohou mít také typy, které se na vše jsou schopny dívat z nekonečného množství úhlů pohledu a vše stále dokola zpochybňovat. To je jistě velmi dobrá dovednost, ale tahle potřeba „neuzavírat“ jim určení typu u dítěte může komplikovat. Konec konců velmi pravděpodobně budou mít potíže i s určením svého typu, protože „když se na to ale podívám z tohohle úhlu, mohlo by to být i tohle..“.

Díváme se na dítě očima svého typu

Dítě, ať chceme nebo nechceme, vnímáme svým úhlem pohledu – tj. skrze náš typ osobnosti. I když se snažíme nezaujatě pozorovat jeho chování, interpretujeme si ho v souladu s našimi vrozenými potřebami, naším viděním světa.

Dítě je stejný typ jako my

Mít dítě stejného typu jako jsem já nemusí být vždy výhra. Na jedné straně jste pro dítě dobrým modelem chování, které je mu přirozené, a proto když vás napodobuje, potvrzuje si, že takové, jaké je, je v pořádku. V některých případech však rodiče mohou dítě tlačit do něčeho nepřirozeného jen proto, že mají sami se sebou nějakou špatnou životní zkušenost – „já jsem se hodně styděl, tak budu dítě posílat hodně do kolektivu, aby se otrkalo dřív než já“. V dítěti taky můžeme vidět své slabé stránky. Proto mi „jiné“ může připadat i dítě, které je stejný typ jako já.

Daniela (ENFP): „Dcera mi ukazuje všechny věci, co mi lezou na nervy u mě samotné – odkládání úkolů, nedodělky, spousta nápadů a realizace pokulhává. Vnímám to kriticky asi i proto, že se takhle dívala máma na mě a taky můj muž, praktik, který snění a brainstormování moc nedává. Učím se to tedy oceňovat sama u sebe a dochází mi ta pozitiva i u dcery.“

Dítě je jiné než my

1. Hledáme v dítěti sami sebe (projektování)

Je těžké dívat se na své dítě objektivně. Nedívat se na něj optikou svého vlastního typu. Samozřejmě, že dítě některé naše projevy chování napodobuje, a právě těch si dobře všímáme – protože jim rozumíme. Možná si taky nechceme připustit, že by dítě mohlo být tak jiné než my.

2. Nerozumíme jeho chování => vykládáme si ho po svém

Uvědomit si, že je dítě jiné než my, ještě neznamená, že pro nás bude snazší určit jeho typ. V takovém případě totiž jen obtížně odhadujeme, jaká vrozená potřeba je za chováním dítěte a máme tendenci za tím vidět své vlastní potřeby.

Kamila (ENTJ): „Dcera (9 let) je ESFJ a mám ji v domácím vzdělávání. Myslela jsem si, v souladu s mými potřebami ‚rozumět a zdokonalovat se‘, že je zvídavá. Ale ona asi spíš jen plnila úkol a chtěla mi vyhovět, být v harmonii (její typ ctí hierarchii a plnění povinností). Prozření, že to nemá jako já, bylo poněkud hořké. Zažila jsem jednu situaci při matematice, kdy mi začala místo promyšlené odpovědi házet nepromyšlené tipy, jen abych už přestala po ní něco chtít. Po zjištění, že její metou není seberozvoj a neustálé zlepšování, jsem ve vzdělávacím úsilí hodně povolila. Pochopila jsem, že je pro ni důležitější BÝT s lidmi, než něco UMĚT/VĚDĚT.“

Co hraje roli u našich dětí?

Typ dítěte je vrozený, to však neznamená, že je od mala na dítěti „jasně vidět“. Stejně jako pravák musí zkoušením objevit, že pravá ruka je ta „pravá“, musí i dítě zjistit, jaký je vlastně typ – tj. jaký příjem a jaké rozhodování je mu vrozené. A pak musí svůj typ trénovat – osvojovat si dovednosti, které mu pomohou stát se samo sebou.

Dítě svůj typ teprve objevuje

Začíná to narozením. Jung předpokládal, že všech osm psychických funkcí (4 způsoby příjmu a čtyři způsoby rozhodování) má dítě již při narození uloženo ve svém nevědomí. Má ale uloženo také jejich pořadí – od té psychické funkce, jejíž používání a rozvíjení nás stojí nejméně energie (je nám nejvíc přirozená) až po tu, která je pro nás nejnáročnější.

První v pořadí je náš ŘEDITEL (dominantní funkce). Jenže to, že je a vždy bude naší „první“, musí dítě objevit – tím, že zkouší i ty psychické funkce, které jsou v jeho pořadí „níž“. Postupně zjišťuje, co ho stojí nejméně úsilí, nevyčerpává ho to a relativně snadno s tím dosahuje toho, co potřebuje.

Ale není to od začátku úplně jasné. Dítě to musí objevit. A tak zkouší i ty psychické funkce, které jsou v jeho pořadí někde níž. A to je pro nás matoucí.

Dítě se teprve „učí být svým typem“

Přestože nám rozvoj našeho ředitele jde jakoby „sám od sebe“, musíme jej rozvíjet, učit se jej používat. Opakovaným používáním se v něm stává lepším, snadněji dosahujeme svých cílů (které vyplývají z jeho potřeb).

Projevy určitého typu v průběhu dětství se proto proměňují – dvouleté dítě používá svého ředitele jinak než desetileté a ještě jinak než dospělý. Nemůžeme při určování typu dítěte tedy jednoduše aplikovat znalosti typů u dospělých.

Na druhou stranu to má i svou výhodu. Projevy typu u dítěte bývají „ryzejší“, méně ovlivněné souhrou s jinými psychickými funkcemi i méně překryté nánosy dovedností, které se dítě učí kvůli očekávání okolí.

Matou nás projevy extraverze a introverze

Slova extraverze a introverze v řeči běžně užíváme, ale máme pod nimi většinou jiný význam, než mají v Teorii typů. Extraverze je pro většinu lidí synonymem pro otevřenost, přátelskost a komunikativnost, introverze se zpravidla spojuje s uzavřeností, odtažitostí, popř. ostýchavostí. V původním Jungově pojetí (ze kterého TT vychází) má svou introvertní a extravertní stránku v sobě každý z nás.

Přirozeně ale tíhneme buď k vnitřnímu (intro) nebo vnějšímu (extra) světu:

  • sídlí zde náš ředitel (dominantní funkce),
  • do toho světa přirozeně (s lehkostí, bez většího úsilí) proudí naše energie.

Často zmiňované vysvětlení „že zde dobíjíme energii“ může být trochu zavádějící – extravert celý den sociálně exponovaný si taky potřebuje odpočinout o samotě a v průběhu života víc vyhledává čas, který může trávit sám.

U malých dětí může být rozlišení extraverze a introverze složité, protože i některé extravertní typy se mohou v novém prostředí ostýchat a působit introvertně, zatímco introverti se ve známém domácím prostředí mohou projevovat hlučně a aktivně.

Důležitější je proto zaměřit se na rozpoznání ředitele (tedy dominantní funkce).  Jeho index (E nebo I) nám říká, ve kterém světě „je nám lépe“ – přirozeně tam proudí naše energie.

  • Introverti mají ředitele ve vnitřním světě – index I (SI, NI, FI, TI).
  • Extraverti mají ředitele ve vnějším světě – index E (SE, NE, FE, TE).

V „opačném“ světě pak funguje náš asistent – má opačný index a vyvažuje působení našeho ředitele.

Klíčová je trpělivost

Ano, buďte trpěliví. Nesnažte se typ dítěte určit rychle. Pozorujte, analyzujte, pozorujte, analyzujte. Čím mladší dítě je, tím obtížnější bude jeho typ určit. Pro začátek ale stačí, že se na dítě budete dívat jinýma očima – skrze vrozené potřeby. Už to vám ve výchově hodně pomůže. A vaše děti to ocení, uvidíte.

Sdílejte s přáteli

Komentáře k článku

Napsat komentář

Skvělé — jsem ráda za váš zájem

Některá videa zveřejňuji zdarma, abyste měli možnost vyzkoušet, že to myslím s vaším sebepoznáním dobře. Pokud by vás zajímala videa další, stačí zadat váš e-mail a já vám je ráda pošlu.

Šárka