BLOG

Když dítě neposlouchá

kdyz-dite-neposloucha-divka-leze-na-skalu

Bez NE se ve výchově neobejdeme. Co ale dělat, když dítě neposlouchá? Je přece potřeba dětem vymezovat hranice. Zastavit ho, když zatím samo nedokáže vyhodnotit situaci. Je také důležité, aby dítě získávalo zkušenost s tím, jaké chování je nebezpečné, a dostávalo zpětnou vazbu, co je druhým nepříjemné nebo jim ubližuje – nejlépe přímo od dotčené osoby. Zároveň je ale důležité, aby se učilo samo vyhodnocovat situace a rozhodovat se nezávisle na vůli autority. Jak to ve výchově vyvažovat? Kdy použít jaké NE? A jak vnímají naše NE různé typy dětí?

Začněme příkladem:

„Nechci, abys lezla na tu skálu. Bojím se, že spadneš a ublížíš si.“

Co myslíte, je tahle věta správným NE? Možná řeknete ano, protože se takhle přirozeně vyjadřujete.
Možná vám přirozená není, ale prošli jste výchovnými kurzy, které na otázku „Co dělat, když dítě neposlouchá“, radí: Jasně řekněte, co nechcete, a uveďte jako důvod svůj pocit. Tak jste to začali používat. A zjistili, že některé děti takové NE zastaví a jiné ne. Děti totiž nejsou stejné. Mají různé vrozené potřeby a univerzální rady, jak s nimi mluvit, aby poslouchaly, nefungují.

„Kdybych řekla svým dětem ‚Nechci, abys lezla nahoru, bojím se, že spadneš‘, tak:
Romanka (ESTP, 4 roky) by lezla dál a nahoře by se vítězoslavně zasmála.
Kája (INTP, 7 let) by se zamyslel a lezl by dál nahoru – patrně by vůbec nevěděl, co jsem mu říkala, nedávalo by mu to smysl.
Jana (ISFJ, 10 let) by nelezla, ale rozplakala by se, že udělala něco špatně a může za to, že já se cítím hrozně.“
Petra, maminka čtyř dětí

Podívejme se dnes na výchovné NE ze dvou úhlů pohledu:

  1. Čeho svým NE vlastně chceme dosáhnout
  2. Jak působí NE, které zdůvodníme naším pocitem, na různé typy dětí.

Když dítě neposlouchá: Čeho chceme svým NE dosáhnout?

Mnoho rodičů zajímá jen to, že jejich dítě neposlouchá. Chtějí, aby hned přestalo dělat, co mu zakazují, a nic víc je nezajímá. Pokud jste dočetli až sem, je pravděpodobné, že nad výchovou přemýšlíte trochu jinak. Nechcete vychovávat dítě příliš autoritativně. Víte, že pro život je důležité naučit se vyhodnocovat situace a rozhodovat se samo za sebe. Pokud to tak máte, pak je na místě otázka: „Čeho chceme svým NE dosáhnout?“

Zpravidla chceme svým NE dítě zastavit. Ale ne vždycky. Dítě by proto mělo dopředu vědět, co naším NE chceme říct:

  • Chceme dítěti skutečně zabránit, aby něco dělalo, nebo
  • jen vyjadřujeme svůj postoj nebo názor, ale dítěti necháváme volbu, jak se zachová.

Chceme dítěti zabránit, aby něco dělalo

Například nechceme, aby dítě ublížilo sourozenci. Pak je NE zcela na místě. Zastavuje dítě, vymezuje hranici. Pokud chceme dítěti něco jednoznačně zakázat a příčí se nám používat rozkazovací způsob, můžete mluvit v první osobě. Jen místo „mám strach“ řekněte spíš „tohle ti nedovolím“. Dítěti se to sice nemusí líbit, ale dostalo jasnou informaci. Některé děti mají ovšem problém být v té chvíli na příjmu, nevnímají, že něco říkáte, a tak potřebují tělesný kontakt – například chytit za ruku a odvést.

Respekt přitom dáme najevo tím, že uvedeme důvod. A především vyjádříme naše pochopení pro motivy a potřeby dítěte. Neschvalujeme jeho chování. Ale uznáváme, že má k němu nějaký svůj vnitřní důvod: „Chápu, že jsi na brášku naštvaný. Sebral ti hračku. Tím, že ho bouchneš, se to nevyřeší.“ Vyhněme se ale velkému množství slov – některé typy dětí může dráždit.

Uvedené NE bychom ale měli používat pouze v situacích, kdy je to nezbytně nutné. Pokud ve výchově nic nezměníme a jen budeme často říkat NE, dítě nebude ochotné spolupracovat, bude často v opozici. Zamysleme se proto nad tím, zda nepoužíváme NE příliš často. Čím více NE, tím méně ochoty brát ho vážně v situacích, kdy je to opravdu důležité. Proto:

  • Umožňujte dítěti, aby věci dělat mohlo. Připravujte prostředí, vytvářejte situace, kdy může objevovat svět a testovat hranice bez vašeho neustálého omezování.
  • Zvažte, kam s dítětem jdete. Zda se tam bude moci svobodně pohybovat, hlasitě mluvit, brát do ruky předměty, které najde. Abyste mu nemuseli říkat „nemluv tak nahlas“, „nesahej na to“, „neber to, to není tvoje.“ Což je možné třeba v lese.

Říkáme NE, ale dítě má volbu, jak se zachová

Někdy se divíme, že dítě neposlouchá, ale může za to nejasnost našeho postoje. Myslíme, že říkáme NE, ale přitom dítěti spíš naznačujeme, co by pro něj bylo lepší. Doufáme, že se podle toho zachová, protože nám není přirozené ho řídit, nechceme ho omezovat. Očekáváme přitom, že nám vyhoví, ale neříkáme to jasně. Některé typy dětí zareagují tak, jak chceme. Nerozhodují se ale v tu chvíli podle sebe – vyhoví vůli rodiče.

Pokud je naším záměrem dítěti volbu dát, protože chceme, aby se učilo samo vyhodnocovat situace a rozhodovat se bez závislosti na vůli okolí, pak je důležité vytvářet situace, kdy si takové dovednosti může dítě trénovat. V nich bychom měli dát volbu najevo jasně a respektovat rozhodnutí dítěte. Nepřemlouvat ho, když se rozhodne jinak, než my chceme. Nevyčítat mu následně, když nese důsledky svého rozhodnutí.  

K našemu příkladu se skálou:

Pokud je to skála, která je opravdu nebezpečná, použijme NE, kterým chceme dítě zastavit. Nezapomeňme ale vyjádřit pochopení pro jeho motivy, a důvod, proč je to nebezpečné (nikoliv, že my se bojíme). Ale pozor, neříkejte dítěti, že by to nezvládlo, protože není dost obratné. Pro některé typy by to byla přesně ta výzva, kterou by chtěly překonat.

Co když se o dítě bojíme, ale zároveň ho chceme učit vyhodnocovat situace a rozhodovat se?
Chceme, aby si trénovalo motorické dovednosti, díky kterým se zvýší pravděpodobnost, že ze skály v budoucnu nespadne?

Pak vytvořme podmínky, které to dítěti umožní.

  • Vyberte spolu s dítětem takovou skálu, na kterou vyleze bez vaší pomoci a taky z ní samo sleze dolů. Takovou, ze které spadne do měkkého.
  • Upozorněte ho, že může spadnout, že ho to může bolet apod.
  • Nechte ho lézt. Když spadne, neříkejte mu: „Já jsem ti to říkala.“ 🙂
kdyz-dite-neposloucha-leze-na-skalu

Jak působí NE, které zdůvodníme pocity, na různé typy dětí?

Použijme ještě jednou náš příklad:

„Nechci, abys lezla na tu skálu. Bojím se, že spadneš a ublížíš si.“

Pro děti s potřebou svobody (v příkladu v úvodu článku to byla Romanka) tato věta většinou nic moc neznamená. Pocit mámy pro ně není argument, který berou v téhle situaci vážně. Je to pro ně informace o tom, že se někdo jiný nějak cítí. Je jim jedno, jakou má jejich máma v tuhle chvíli potřebu. Ony chtějí vylézt na skálu. A pocit mámy je nezastaví. Pokud se takové věty často opakují, dítě je přestane úplně vnímat.

Děti, které svět vnímají hlavně skrze logiku (Kája), mohou náš „pocitový důvod“ dokonce vnímat jako manipulaci. Jako malé je to bude spíše mást: „Proč mi máma jako důvod říká svůj pocit? To přece nemá logiku?“ Čím budou starší, tím víc budou argumentaci skrze pocity vnímat jako naše rodičovské selhání nebo náš manipulativní záměr. Budou s námi polemizovat. Nebudou nás brát vážně. Možná si nás i přestanou vážit. 

Většinu dětí s vrozenou potřebou harmonie ve vztazích (Jana) tato věta zastaví. A to i když jsme ji mysleli tak, že se dítě může samo rozhodnout. Nechtějí, aby se máma cítila špatně, nechtějí zklamat rodiče. Tyto děti v podstatě  moc zákazů nepotřebují, často stačí je poprosit a ony nám rády vyhoví. Jsou empatické, snadno se na nás nacítí a nepotřebují logické argumenty. Pokud ale naše pocity cíleně používáme jako argument, proč něco nemají dělat, dlouhodobě se u nich může začít vytvářet postoj: „Jsem odpovědná za maminčiny pocity. Až se bude maminka někdy špatně cítit, bude to taky souviset se mnou.“ Tyhle děti pak hlavně plní očekávání rodičů. V budoucnosti budou mít problém  objektivně vyhodnocovat situace, odmítnout jakoukoliv prosbu i vymezit se proti nepřiměřeným požadavkům či zákazům.

Nechci tím říct, že se dítě nemá učit vnímat pocity druhých, brát je vážně, uvědomovat si dopady svého chování na ostatní lidi. Je ale důležité vědět, že pro některé typy dětí jsou vciťování a empatie naprosto přirozené, zatímco jiné se tyto dovednosti potřebují učit na základě logiky. A chceme-li je to učit, tak bychom k tomu měli ve výchově využívat jiné příležitosti. Ne ty, kdy jim říkáme NE.

Nechci tímto článkem také říct, že nemáme před dítětem hovořit o svých pocitech. Měli bychom to ale dělat tam, kde se to dítěte přímo netýká, například: „Bojím se o babičku, protože je nemocná.“

Výše uvedené příklady typů dětí jsou pouze příklady. Typů osobnosti dle vrozených potřeb je mnohem víc. Dočtete se o nich zde.

Shrnutí na závěr

Chcete, abyste nemuseli řešit, že vaše dítě neposlouchá? Nebojte se říkat NE, když je to opravdu důležité. Vždy přitom ale vyjádřete porozumění pro motivy a potřeby dítěte. A myslete na to, že čím méně bude situací, ve kterých dítěti musíte říkat NE vedoucí k zastavení jeho chování, tím lépe. Čím více autonomie bude cítit, tím menší bude mít potřebu jít do opozice, a tím přístupnější bude vám vyhovět, když bude NE opravdu nezbytně nutné.

Pokud jste dočetli až sem, můžete říct tomuto článku NE. Můžete se rozhodnout, jak dál ve výchově s vaším NE naložíte. Co tady píšu totiž nemusí vyhovovat všem. Ani mámy totiž nejsou stejné, ba ani tátové 🙂

Sdílejte s přáteli

Komentáře k článku

  1. Lubica

    28. 3. 2021 (14:37)

    Suhlasim aj nesuhlasim 🙂
    Vo vseobecnosti sa takto snazim to robit, a napr. sa mi celkom osvedcila veta „toto ti nedovolim“, pretoze je zaroven subjektivna (tzn. vyjadrujem svoje „ocakavania“), ale zaroven nehodnoti dieta atd.
    Ale prave s tym prikladom so skalou – ja som sa ako dieta topila a ano, mam kvoli tomu pomerne vyrazny strach z vody (vojdem do vody, odplavam nieco atd., ale skor v ramci kupaliska, plavanie v prirode az tak nie). Zijeme hned vedla potoka, na ktorom je postavenych viacero drevenych „mol“, niektore su uz v dost zlom stave. Deti by po nich samozrejme velmi rady lozili, ale ja sa jednoducho bojim, ze sa to pod nimi prebori a spadnu, a nebudem im vediet pomoct. Takze som im vysvetlila, ze sa toho realne bojim, vysvetlila som im, preco, a ze na tie mola mozu chodit s manzelom podla toho, ako on vyhodnoti situaciu ako bezpecnu (resp. akceptovatelne riziko 🙂 ). Mame niekolko takychto miest, kam ich pustim aj ja, pretoze su poemrne stabilne, ale vedia, ze ked im zakricim, aby sli na kraj, tak to maju naozaj OKAMZITE posluchnut. Tieto pravidla respektuju (teda najmladsi este nie, ale verim, ze aj on to zvladne, to ej ale o veku 🙂 ).
    Takze si myslim, ze v niektorych pripadoch je mozne pouzit aj argumentaciu vlastnymi emociami, pokial zaroven dieta ma jasne vysvetlene (napr. moje najstarsie NT 🙂 ), preco to tak mam, a ze na samotnom lozeni na mola nie je nic zle, a podobne…
    Ale samozrejme, nema to byt hlavny vychovny nastroj pri nastavovani hranic, rpetoze to potom naozaj je do velkej miery manipulacia.

    Odpovědět
    • blank

      Šárka z Teorie Typu

      28. 3. 2021 (14:41)

      Díky, Lubico. Naprosto chápu a souhlasím naprosto s tím, že v takových situacích, jak píšete, je mluvení o pocitech a vysvětlování nebezpečnosti určitých aktivit naprosto na místě.

  2. Jana Večeřová

    29. 3. 2021 (22:22)

    Dobry den pani Sarko,
    Moje 4leta dcerka je jako holcicka Jana z pribehu, nikdy nepotrebovala mnoho zakazu, ve vetsine pripadu mi vyhovela a pokud ne, nejak jsme se domluvily na kompromisu. Uvadite ve sve knize Nejsou stejne tipy, jak s takovym typem ditete komunikovat, abych ji z dlouhodobeho hlediska prave „nezmrzacila“ natolik, ze se prestane umet vymezovat a objektivne hodnotit situace? Jsem si vedoma, ze predevsim musim zapracovat sama na sobe (nebot ani ja se neumim v krizovych situacich moc vymezit), abych ji byla dobrym vzorem a ona mohla zdrave reseni zivotnich situaci nasat ode mne, ale kde se mohu navic nechat inspirovat spravnym pristupem k dcerce? Dekuji predem za radu.

    Odpovědět
    • blank

      Šárka z Teorie Typu

      29. 3. 2021 (22:36)

      Dobrý den, Jano. V knize Nejsou stejné je každému typu dítěte opravdu hodně stran čtení – je to od batolecího věku do dospělosti. Když se Vám podaří její typ odhalit, dobře ji pochopíte a budete rozumět tomu, co se s ní děje a bude dít v souvislosti s vaším přístupem k ní. Důležité ale je pochopit nejdříve sebe, svůj typ. To se vám může podařit pomocí knihy Ani mámy nejsou stejné. A doporučuji tím opravdu začít – tam pochopíte nejen sebe, ale celkově Teorii typů a lépe se vám bude přemýšlet nad typem dcerky. Nápomocné také mohou být čtyři texty na blogu – o NF, SJ, SP a NT dětech – pokud v některém z nich dcerku uvidíte, bude se vám pak v knize Nejsou stejné typ lépe určovat. Ale každopádně začněte u sebe 🙂 Držím palce, Šárka

  3. Lubica

    30. 3. 2021 (9:35)

    Velmi dakujem za clanok. Pravdupovediac sa borim s tym, ako hovorit nie ESTP dietatu, ani v knizke Nejsou stejne som nenasla, ako postupovat. Funguje fyzicke zabranenie, ale to nie vzdy ide (mam na rukach mladsieho surodenca, nemam dosah atd).

    Odpovědět
    • blank

      Šárka z Teorie Typu

      30. 3. 2021 (9:50)

      Dobrý den. Jakékoliv NE je v kontextu celkové výchovy. Je potřeba dávat co nejvíc autonomie, kde to jde.. ale taky samozřejmě záleží, jak je dítě staré… u čtyřletého už to dobře funguje, u dvouletého je to ještě brzy, teprve se učí svou velkou energii a impulsivitu ovládat.

  4. Jitulieta

    3. 4. 2021 (14:18)

    Dobrý den, Šarko, děkuji za článek. Rozumím tomu, že mám brát děti hodně do lesa…tam to funguje, nemusím neustále říkat „NE“ a mohu je nechat objevovat svět. Jak se ale chovat v prostředí, kde s nimi musím být (po nějakou dobu?) a nemohu je nechat na všechno sahat atd. Je to opravdu velmi náročné pro mě jako pro mámu i pro děti (neustále je omezovat). Bohužel není možné být s dětmi neustále v lese. A řekla bych, že to nějak nejde nabrat do zásoby: teď můžeš hodinu v lese sahat na všechno, pak v obchodě hodinu na nic… Zajímalo by mě, jak si s tím umí poradit ostatní mámy..

    Odpovědět
    • Lubica

      5. 4. 2021 (0:20)

      Dobry den,
      odpoviem za seba 🙂 U mna fungovalo vysvetlovat dietatu, co robit MOZE – napr. na logopedicku terapiu som chodila s najstarsim tak, ze som v cakarni potom bola polhodinu s mladsim dietatom, ktore chcelo VSETKO, tak sme si jasne vymedzili pravidla, ukazovala som, co moze, vzdy sme z domu brali nejaku knizku/hracku atd. (hoci aj jedno aj druhe tam je aj erarne). Bolo to o to narocnejsie, ze bolo potrebne byt tam realtivne v tichosti (kedze cakaren bola pre viacero ambulancii a v pripade logopedie rusive zvuky zvonku samozrejme stazuju terapiu), ale toto velmi pomohlo. A vysvetlovanie „doblba“. Toto pre mna boli najtazsie opakujuce sa momenty. Obchod zvladali s tym, ze sme vysvetlili, co ideme kupit – ale i tak sa mi stalo, ze som preplatila rozbitu flasu octu, ci sirupu (takeho draheho, bio 😀 ). V obchode pomahalo dat nejaku ulohu, ked to dieta zvladalo, a dovtedy nakupovat bud v „pultikovych“, kde na nic nedociahli, alebo tam, kde diet amoze do kosika. Vo vynimocnych pripadoch (potreba umeleckych ptorieb napr.) jasne vysvetlene pred obchodom, ze NIC nechytaju, len sa pozeraju – spravidla respektovane, pokial bol nakup primerane kratky 😀
      a hoci sa to enda „nazbierat do zasoby“, dieta, ktore je vybehane, ma vacsiu tendenciu respektovat obmedzenia, ako dieta, ktore vybehane nie je…

  5. Kristina

    4. 4. 2021 (21:36)

    Mě by zajímalo, jak to teda tomu logikovi formulovat. Protože na spoustu věcí je jasná logická odpověď, ale na spoustu není, nebo dítěti logická nepřipadá. Proč má jít spát? Proč má poslechnout, když mu říkám, nestříkej na mě vodu z hadice? Proč nemůže být všechno podle něj? Třiapůlletému dítěti můžete logicky vysvětlit, že si má čistit zuby, jinak se mu zkazí, ale popravdě jemu jsou zkažené zuby šumák, stejně tak potřeby a pocity ostatních.

    Odpovědět
    • blank

      Šárka z Teorie Typu

      5. 4. 2021 (10:22)

      Zdravím, Kristino. Ono nejde jen o to, jak formulovat logické odpovědi. Jde celkově o váš přístup – jestli chcete, aby vás dítě poslouchalo (dělalo to, co vy chcete), nebo abyste se domluvili na tom, co je pro vás i jeho přijatelné. Většina činností nějaký logický důvod má – spánek třeba odpočinutí mozku, ukládání všeho, co se v něm za den nastřádalo a odstranění toho, co je zbytečné. Chápu, že se vám to může zdát nepřiměřené tohle vysvětlovat 3,5 roku starému dítěti, ale pokud je NT typ, zajímat ho to bude. Zkažené zuby mu možná šumák jsou, ale až budou zkažené tak, že mu je budou muset vytrhnout, tak nebude mít čím kousat a nebude moci jíst jeho oblíbené.. (nevím co..). To už je trochu manipulativní, ale zase tak moc od pravdy to být nemusí, viděla jsem takové děti.. A když na vás stříká, tak mu jasně řekněte, že vám to vadí a je vám to nepříjemné. A navrhněte mu, na co jiného může stříkat. Nic z toho ale nejsou věty, které vedou k tomu, aby dítě „okamžitě poslechlo“. Kromě toho stříkání na vás, samozřejmě, to si nemáte nechat líbit, když je vám to nepříjemné. Jsou to informace vedoucí k diskusi, na základě které má dítě pocit, že je součástí rozhodování, že věci, které po něm chcete, mají nějaký smysl, nejsou jen uplatněním vaší autority. Protože v takovém případě půjde do opozice, ať budete říkat sebelépe logicky zdůvodněnou větu. Vím o čem mluvím, jednoho takového „logika“ jsem vychovala 🙂 Mějte se hezky, Šárka

  6. Eva

    6. 4. 2021 (22:00)

    Hezký den, tak přemýšlím, jak omezit své „ne“ u syna (3 a půl roku). V poslední době mám pocit, že stále dělá věci, které nesmí… hází hračky dolů ze schodů (rozbijou se), ubližuje bráškovi, leze na schody a na skříň (může spadnout), neustále dělá nepořádek (vyhazuje věci ze skříní (i naše – rodičů), rozhazuje hračky, knížky atd.), otevírá okno (bezpečnost), sám si bere sladkosti, pouští vodu (nedávno nechal naplno otevřený kohoutek a odešel…).. Vysvětluju, proč to nemá dělat… ale nějak to nefunguje… stále neposlouchá, zlobí… Je takový akční, vzdorovitý typ… (což se projevuje někdy třeba i jen při prohlížení knížky – schválně zaměňuje barvy, zvířata, počty apod.). Máte nějaký nápad, co s tím?

    Odpovědět
  7. Alena

    6. 4. 2021 (22:54)

    Dobrý den, zajímavý článek. Syn když mu bylo 1,5r si zlomil ruku (roztříštěný loket a menší doživotní následek) a od té doby jsme byli s manželem hodně ve stresu, že se mu zase něco stane a dost jsme ho bohužel omezovali v tom co může dělat. Teď mu bude 5 let a je to na něm znát. I když se teď snažíme nechávat mu volnost. Někdy je to pro mě těžké, ale snažím se s tím pracovat. Ale problém je, když jdeme ke tchýni. Kdykoliv tam jsme, tak slyším pořád, to nědělej, nesahej na to, tam nejezdi autíčkem, nebourej s autíčky nebo je zničíš apod. I mě jako matku to celkem rozčiluje. Nejhorší je, že i manžel mu tam zakazuje věci, které doma tolik nehrotí, jen proto, že ví že se to rodičům nelíbí. Nevím jak mám pak reagovat. Nechávám ho doma hrát si s hračky podle jeho fantazie a snažím se ho nijak neomezovat. Občas, když mám pocit, že je to již za hranou, tak ho upozorním, že takto si hračku může rozbít a pak ji už nebude mít a většinou nechám rozhodnutí na něm. Manžel to kolikrát nechápe, ale už pomalu rezignoval. Šli na něj mdloby, když si dával autíčka do vody. Protože přece zreznou, ale syn si hrál na myčku. Když se vzal nějaké ven a hrál si s ním na zahradě, tak tatínek pak zkoumal jaké auto je poškrábané a zničené. Vysvětluji celé jeho rodině, že ho nechci pořád omezovat. Ať si užívá své fantazie a dětství dokud je malé. Baví mě sledovat, co zase vymyslí. Až bude větší tak si zákazů ještě užije až až. Většinou se mu snažím vybírat takové prostředí, kde nebude tak omezovaný, ale ne vždy to bohužel jde.

    Odpovědět
  8. Eva

    18. 4. 2021 (16:25)

    Jsem INFP typ a příčí se mi zákazy pokud nejde o nebezpečí. Má dcera 2,5 let NE většinou respektuje, ale pokud se netrefím do jejich představ dělá scény, které mě hrozně vysilují. Stačí i špatný pohled. Zajímalo by mě odkdy se dá spolehlivě určit typ dítěte, záda bych z toho našla cestu. Děkuji.

    Odpovědět

Napsat komentář

Skvělé — jsem ráda za váš zájem

Některá videa zveřejňuji zdarma, abyste měli možnost vyzkoušet, že to myslím s vaším sebepoznáním dobře. Pokud by vás zajímala videa další, stačí zadat váš e-mail a já vám je ráda pošlu.

Šárka