Sociální úzkost – otázky a odpovědi

Čím dál tím více dětí trpí sociální úzkostí. My rodiče ale můžeme dětem pomoct. Odpovídám na nejčastější otázky ohledně sociální úzkosti.

Jak rodiče poznají, že jejich dítě trpí sociální úzkostí a nejde jen o “stydlivost”?

Sociální úzkost je dlouhodobý strach ze situací, kdy se mám nějak projevit před lidmi a obávám posuzování, odmítání, negativního hodnocení. K sociální úzkosti mohou tíhnout určité typy osobnosti, aniž mají nějakou předchozí negativní zkušenost. Může být ale opakovaným selháváním v sociálních situacích získaná.

Naproti tomu stydlivost je přirozená reakce našeho mozku v situaci, která je pro nás nová, nemáme s ní zkušenost a potřebujeme ji navnímat, zorientovat se. Za stydlivost můžeme také považovat sociální zdrženlivost – ne každý se potřebuje hned seznamovat s novými lidmi nebo vést „small talks“ při náhodném setkání. A to se projevuje už v dětském věku – dítě nemá pro sebe logický důvod, proč by se mělo bavit s cizím člověkem nebo si povídat o něčem, co ho nezajímá. A je to naprosto v pořádku.

Dá se sociální úzkost úplně vyléčit, nebo se s ní člověk učí žít?

Se sociální úzkostí se dá pracovat, naučit se techniky, jak ji zmírňovat, ale zásadní je sebepřijetí – nejsem divný, když mám obavy z nových lidí a jejich reakcí. Nejsme stejní a pro určité typy osobnosti je to naprosto přirozené.

Jak může učitel reagovat, když vidí, že žák má strach vystoupit před třídou?

Dítě by mělo cítit, že učitel v žádném případě nedopustí, aby se mu někdo smál nebo jeho projev kriticky hodnotil. Učitel by měl ve třídě mluvit o tom, že vystupování před ostatními je pro mnohé z nás výzvou a potřebujeme se to učit postupnými kroky. A dávat dětem k tomu příležitost například tím, že si vzájemně vysvětlují něco ve dvojicích, sdílejí své názory v menších skupinkách a před vystoupením před třídou má dítě možnost se dobře připravit a držet se určitých bodů. A nemusí se přitom dívat do publika – to bude až další krok. 

V čem se liší běžná nervozita před vystoupením od úzkostné poruchy?

Běžná nervozita může být pozitivním stresem, který zaměřuje naši pozornost a umožní nám podat dobrý výkon. Úzkostná porucha je negativním, chronickým stresem, který nám brání v běžných situacích fungovat a máme tendenci se jim vyhýbat. Ovlivňuje i spánek, koncentraci, prostě každodenní život.

Jak moc hraje roli rodina a výchova při vzniku úzkosti?

Dítě může mít k prožívání úzkosti náchylnější v důsledku citlivé nervové soustavy nebo prostě proto, že osobnostně tíhne k tomu dopředu vše promýšlet a představovat si – jak v pozitivním, tak negativním směru. U jakéhokoliv typu osobnosti však může úzkostné stavy vyvolat nevhodná výchova –  zejména kontrolující a kritický přístup, který odmítá emoce dítěte.

Co byste vzkázala mladým lidem, kteří se stydí o svém problému mluvit?

Úzkost má nad vámi moc, dokud zůstává ve vaší hlavě. Jakmile o ní s někým mluvíte, ztrácí na síle. Vyberte si člověka, kterému důvěřujete, víte, že naslouchá a neodmítá vaše pocity. Nemusí to být rodič – někdy je lepší teta, kamarád, ideálně terapeut. A nemusíte mu říct vše najednou. Jděte krok za krokem. Zjistěte, jestli vám jeho reakce jsou nápomocné. A pokud ne, neházejte flintu do žita a hledejte dál. Sdílené trápení je poloviční trápení. Jen je potřeba najít k tomu vhodného člověka.“

Dá se prevence dělat už u malých dětí?

Zásadní je znát typ osobnosti dítěte, abychom vzhledem k tomu dokázali vyhodnotit, jaké situace jsou pro něj náročné a jakou podporu potřebují. Zásadní přitom je, že dítě z nás musí cítit, že jeho emoce jsou v pořádku, že ho vždycky podpoříme a nebudeme nutit do ničeho, na co není připravené. Nejde o to dítě přehnaně ochraňovat, ale nabízet mu, aby vyzkoušelo malý krok s naší podporou. Velmi škodlivé ale je, když na dítě tlačíme, aby se „co nejdřív otrkalo“, znevažujeme jeho pocity a srovnáváme ho se sourozenci či kamarády – „ale vždyť to nic není, podívej se na Aničku, jak to zvládá“.

Velmi pomáhá, když známe typ osobnosti dítěte. Snadněji díky tomu odhadneme, co je pro dítě snesitelný stres, tedy takový, jaký s naší podporou zvládne, a kdy je ještě brzy na to, aby své sociální dovednosti rozvíjelo. Určit typ osobnosti dítěte můžete nově prostřednictvím rozvojového programu pro rodiče „Určete typ dítěte a využijte TT naplno“.