Tresty ve výchově

Není pravda, že tresty ve výchově fungují. Pouze dítě v některých případech zastaví. Otázka je, za jakou cenu. Dlouhodobě totiž mají tresty negativní dopad na sebeovládání, sebehodnotu a vztahy s druhými lidmi. Vytváří totiž přesvědčení, že mohu ubližovat druhým, když mám nad nimi moc. Nebo si agresi druhých nechat líbit.

Jak se k trestům staví rodiče v Česku?

Výzkumná agentura STEM/MARK ve spolupráci s Centrem LOCIKA připravily v březnu 2024 bleskovou sondu o tělesných trestech z pohledu rodičů. Velká většina rodičů považuje za nepřijatelné trestat děti vyhrožováním dětským domovem, klečením na podlaze, izolací. Ovšem pouze 26 % rodičů odmítá trestat dítě pohlavkem a jen 17% plácnutím přes hýždě. Tyto tresty jsou tedy v ČR přijatelné pro velkou většinu rodičů.

V situaci, kdy si rodiče neví s dítětem rady, tak 58 % z nich čerpá radu nejčastěji u vlastních rodičů, v širší rodině nebo u přátel. Je otázka, jestli u blízkých osob nehledají spíš potvrzení svého přístupu k výchově, a do jaké míry se do toho, jak dnes vychovávají své děti, promítají jejich osobní zkušenosti z dětství.

Jak na tresty vzpomínáme?

„Já se kvůli tobě utrápím,“ citově tlačil jeden tatínek na své dítě.
Druhý mu říká: „Nech toho, to je úplně šílený. Mně toto dělali rodiče a já si vždy přál, aby mi raději dali facku. Neměl jsem problém s uznáním oprávnění viny, ale s tím citovým nátlakem, že kvůli mně se svět zhroutí. Kdyby mi řekli, že je s…, tak taky v pohodě.”

Znamená tento příklad, že jsou fyzické tresty v pořádku? V žádném případě. Jen mohou být v dané chvílí pro dítě přijatelnější než citové vydírání a moralizování. Ty totiž bohužel mnohdy za trest nepovažujeme, ale trest to rozhodně je. Jaké jsou časté psychické tresty ve výchově?

• Rodič  se tváří pohoršeně, zklamaně.
• Rodič moralizuje: „Takhle se správný kluk / hodná holčička nechová.“, „Když budeš ubližovat druhým, nikdo tě nebude mít rád.“  
• Rodič zahrne dítě spoustou výčitek, vyhrožuje, žaluje: „Však počkej, on ti to táta vytmaví.“
• Rodič s dítětem nemluví, posílá ho do vedlejšího pokoje, aby se uklidnilo.
• Rodič dítě citově vydírá a manipuluje: „Měl bys mě mít rád a ne mě tak trápit,“ čímž myslí udělat přesně to, co rodič chce.
• Rodič si ve vzteku např. ostříhá vlasy nebo mluví o sebevraždě.

Zkušenosti z dětství si idealizujeme

„Rychlý plesk na zadek (který nějak zvlášť nebolí, spíš nějak ukáže, že to je za hranicí) bez nějakého následného dusna a vydírání by byl pro mě jako dítě asi lepší než pět dní nemluvit, po kolenou se plazit za mámou, a i tak to bylo málo.“

Když vzpomínáme na své dětství, zpětně bychom sice volili „menší zlo“, což ale fyzické tresty v žádném případě neospravedlňuje. Je třeba si uvědomit, že vzpomínky na dětství nezobrazují reálně to, co se nám ve skutečnosti dělo. Rodiče zpětně omlouváme, protože si nechceme připustit, že by se k nám někdo, kdo měl být zdrojem bezpodmínečné lásky, péče a důvěry, mohl chovat tak násilnicky. Taky si reálné dopady fyzických trestů nedáváme do souvislosti s našimi dnešními „problémy“ ve vztazích, práci či v roli rodiče.

Jak je to tedy s fyzickými tresty? Někdo říká, že fungují…

Někteří „odborníci“ bohužel i dnes občasný pohlavek či pár na zadek doporučují s tím, že „fungují lépe než vysvětlování“. Co se „fungováním“ vlastně myslí? Je pravda, že fyzický trest dítě zastaví a dítě si možná i uvědomí překročení hranice a možná jej tresty i odradí od dalšího nevhodného chování. Dlouhodobě ale mají tresty zhoubné dopady na vztahy, sebehodnotu i sebeovládání. Proč? Pojďme si osvětlit psychologickou podstatu trestů.

V případě trestů za nedodržení pravidel se rodiče domnívají, že když dítěti udělají něco nepříjemného, tak jeho utrpení pomůže tomu, aby si pravidlo lépe zapamatovalo. Ve skutečnosti se ale dítě spíš učí pohlídat si, aby ho při porušování pravidel nikdo neviděl. V případě porušení morálních principů (neubližovat druhým, chovat se ohleduplně, nebýt sobecký) si rodiče asi myslí, že když dělají dítěti něco nepříjemného, tak si díky vlastnímu utrpení lépe uvědomí, co druhému způsobilo. Ve skutečnosti ale potrestané dítě řeší své nepříjemné pocity, ne člověka, kterému ublížilo. Pociťuje zahanbení (jsem špatný člověk), ne produktivní vinu – „udělal jsem něco špatně a je potřeba to napravit“, tj. omluvit se, odčinit apod.

Výzkumy také jasně dokazují, že tresty narušují vztahy mezi dětmi a tělesné tresty přímo zvyšují agresivitu dětí: „Když mám nad někým navrch, mohu mu způsobit bolest a dosáhnout, čeho chci.“ Tresty tedy rozhodně nejsou způsobem, jak se naučit fungovat v rámci hranic! Naopak vedou děti k tomu, aby hranice porušovaly a měly pro to ospravedlnění.

Alfie Kohn ve své knize Bezpodmínečné rodičovství (2019) popisuje zmatek dítěte, které nechápe, pro rodič, který ho jindy miluje, mu někdy působí fyzickou a psychickou bolest. Některé dítě svou frustraci obrací vůči sobě a myslí si, že si špatné zacházení asi zaslouží, protože je samo špatné. Reaguje pak potlačením svých potřeb a stane se povolným a závislým na autoritě. Jiné děti obrací svou frustraci směrem ven a jsou agresivní. S obojím jde ruku v ruce narušená sebehodnota. A do života si obě skupiny navíc odnáší zkušenost, že je normální, když ve jménu lásky působíme druhému utrpení nebo ho sami musíme snášet.

„Já byla bita jako žito, nikdo se mě na nic neptal, nic mi nevysvětloval. Do života  jsem si donesla pocity méněcennosti a nedostatek sebelásky. Až nyní, v 50 letech, se začínám mít ráda, vážit si sebe sama, nevztekat se kvůli každé blbině. A svoje dva kluky jsem také vychovávala fackami. A jeden si našel nevěstu, která ho co nevidět také začne mlátit.“

Co když nám někdy „ujede ruka“?

To, že se někdy neudržíme a v afektu dítě plácneme po zadku, rozhodně neomlouvá tělesné tresty. Měli bychom pracovat na tom, abychom dokázali mít své emoce pod kontrolou. Potřebujeme-li s dítětem řešit náročnou situaci, měli bychom se nejdřív sami uklidnit. Třeba několika pomalými nádechy a dlouhými výdechy, při kterých se díváme z okna.

Pokud nám přece jen ujede ruka, tak velmi záleží na tom, co bude následovat. Pokud si řekneme, že se nic tak hrozné nestalo a dítě aspoň udělá, co potřebujeme, hrozí všechna výše uvedená rizika. Pokud si však přiznáme, že jsme nezvládli své emoce, můžeme se dítěti omluvit a vysvětlit důvod naší reakce. Neměli bychom však v žádném případě z naší reakce dítě obviňovat. Je to opravdu náš problém, že jsme byli unavení z práce a neudrželi na uzdě své emoce.  

Výchova dítěte není vůbec jednoduchá. Často v ní ale my rodiče narážíme jen proto, že nechápeme, jaké dítě vlastně vychováváme. Když totiž jako rodiče dítě přijímáme s jeho vrozenou složkou osobnosti a respektujeme jeho vrozené potřeby, k mnoha situacím, ve kterých si nevíme rady a reagujeme trestem, vůbec nedojde. Více se o vrozených potřebách dozvíte v knize Milovat nestačí.

Nabízí se samozřejmě otázka, jak děti bez trestů vychovávat. Cestou jsou dohody s dítětem, zažívání přirozených následků a rozumných důsledků. Ale o tom někdy jindy :-).