Jak nastavovat hranice u batolat

Nastavovat hranice u batolat je pro jeho další vývoj klíčové. Může to být ale velmi těžké. Právě hranice totiž bývají totiž důvodem, proč se dítě vzteká. Batolecí období kvůli tomu získalo nelichotivou přezdívku – období vzdoru. Dítě přitom nevzdoruje v pravém slova smyslu. Nedělá nám nic schválně. Jen nutně potřebuje testovat, co jeho nově uvědomované já dokáže. Zkouší samo něco dělat, ale ne vždy uspěje, protože se své tělo teprve učí ovládat. Zároveň naráží na hranice, které nastavujeme my hranice – když dítěti bráníme něco dělat kvůli bezpečnosti, nebo prostě proto, že se nám jeho chování nelíbí. a nemá na to ještě potřebné dovednosti, jeho tělo mu to nedovolí, není dost šikovné apod.

O jaké hranice vlastně jde?

Hranice, které dítě objevuje, bychom mohli rozdělit do tří oblastí:

1. Dítě mapuje prostředí a naráží na jeho hranice podobně, jako robotický vysavač. Lépe přitom snáší přirozenou srážku s prostředím než NE řečené autoritou – proto bychom měli prostředí zařídit tak, aby co nejvíc věcí dělat mohlo, nikoliv nesmělo.
2. Dítě se “stává samo sebou” a hraničuje přitom sebe vůči okolí. Do té doby si myslelo, že ono a máma jsou jedna bytost. Nyní musí proběhnout proces separace a individuace, díky které si dítě postupně uvědomuje, že existuje samostatně, nezávisle na rodičích. 
3. Dítě si uvědomuje hranice druhých lidí. To je důležité pro pozdější učení se pravidlům soužití, morálním zásadám atd.

5 rad pro nastavování hranic

1. ​​Vytvářejte prostředí, kde dítě může svobodně objevovat svět a experimentovat. Abyste mu říkat NE museli jen v nutných případech – jinak budete opakovaně narážet na jeho vzdor a vztek.
2. Reagujte důrazně, ale klidně – ne v negativních emocích, které by se automaticky přenesly na dítě.
3. Nepokřikujte na dítě z dálky: Přijít k dítěti, dřepnout si nebo sednout k němu, podívat se mu do očí a říct klidně, ale důrazně, co mu nedovolíme a proč – např. jenom Pozor, to píchá! Nebo Tohle ti nedovolím, to sestřičku bolí. – případně fyzicky dítěti zabránit – např. jej chytit za ruce.
4. Vyjádřete stručně jeho pocit a záměr – ty jsi teď naštvaný, protože jsi chtěl … a já jsem ti to nedovolila“ – neříkejte to přitom chladně a racionálně, ale zrcadlete emoci dítěte.
5. Když se dítě trochu uklidní, navrhnětet něco jiného, co by dítě mohlo dělat, a dejte vybrat ze dvou možností. Pokud dítě navrhně něco jiného, co je pro vás přijatelné, umožněte mu to.  

Co se děje, když dítě narazí na hranice?

Narazí-li dítě na hranici, zažívá frustraci. A ta se uvolňuje prostřednictvím hněvu či vzteku. Tedy počítejme s tím, že se dítě bude vztekat – a je to v pořádku. V situacích, kdy naráží dítě na hranici, zažívá narušení citového pouta. Myslí si, že ztratilo lásku rodičů navždy. Zažívá také pocit pocit zahanbení ( sklopí oči, odvrátí se, stáhne se do sebe).  To je velmi nepříjemný pocit, při kterém si dítě myslí, že ono celé je špatné. Neumí v tomto věku totiž ještě odlišit, že něco špatně udělalo od toho, že ono celé je špatné. 

Proto je důležité, aby pocit zahanbení netrval dlouho. Neposíláme dítě za dveře, nevyhrožujeme mu, že nebudeme číst pohádku nebo že na něj budeme žalovat tatínkovi. To vše nepříjemný pocit zahanbení prodlužuje a dítě často přejde do vzteku. V dítěti totiž narůstá frustrace – už ne z toho, že jsme ho zastavili (nastavili hranici), ale z toho, že mu způsobujeme velmi nepříjemné pocity. A to vyvolává agresi. Tu dítě obrátí:
a) vůči sobě – začne se obviňovat a může se učit vyhovět autoritě za každou cenu. 
b) vůči rodičům – začne křičet, bouchat apod.
Rodič se pak na dítě zlobí, že se dítě vzteká. Dítě ale za to nemůže. Jen reaguje na nevhodnou reakci rodiče.  

Jak hranice ovlivní dítě do budoucna?

Nastavování hranic v batolecím období výrazně ovlivní další vývoj dítěte. V batolecím období si dítě totiž začíná vytvářet svou identitu a sebehodnotu. Aby se mohlo stát samo sebou, musí v co největší míře prosadit svou vrozenou složku osobnosti – už vrozeně totiž děti nejsou stejné. Potřebuje, aby jej přitom rodiče nejen milovali, ale také přijímali v jeho jedinečnosti. To si většina rodičů myslí, že dělá. Ve skutečnosti ale často místo nastavování hranic dávají dítěti najevo, že by mělo být jiné. Ve snaze zasloužit si pocit přijetí se dítě učí potlačovat své vrozené potřeby a být někým jiným, než vrozeně je. To se určitě projeví nejpozději v pubertě – někdo se bude stavět do pozice rebela, jiný bude podléhat očekáváním skupiny a propadat velkým sebepochybnostem.  

Batolata nejsou stejná!

Použít výše uvedená doporučení v praxi bude mnohem snazší, budete-li rozumět vrozeným potřebám, se kterými vaše dítě přišlo na svět. Ty to tiž nemají všechny děti stejné. U některých dětí si ani nevšimnete, že na nějaké hranice narážejí – tolik potřebují vyhovět, že se maximálně přizpůsobují vašim požadavkům. To ale nemusí být vždycky dobře. Jiné děti potřebují hranice testovat ze své vrozené podstaty a zvládnout jejich batolecí období může být velmi náročné. Více se o tom dozvíte v článku Různé typy mají různá období vzdoru.

Více informací o batolecím období celkově i podrobné informace o jednotlivých typech osobnosti u dětí naleznete v knize Milovat nestačí.