BLOG

Soužití různých typů osobnosti v jedné rodině

ctyri-sourozenci-v-pruhovanych-trickach

I když se snažíte s druhými vycházet, soužití různých typů osobnosti bývá v rodinách velká výzva. Neuvědomujeme si totiž, že druzí nevidí svět stejně jako my. Činnosti, které nás baví, oni dělají jen proto, že musí. Důvody, které nám připadají logické, podle druhých zcela logiku postrádají. A i když se snažíme druhé chápat, stejně nás občas napadne, že nám to snad dělají schválně! Proč a co s tím? Čtěte dál 🙂

Proč se tolik lišíme?

Každý člověk je originál, protože má své vlastní životní zkušenosti, které jeho jedinečnost utvářejí. Nicméně v našich vrozených nastaveních mozku lze najít podobné vzorce, které určují, jakým směrem se náš mozek bude přirozeně vyvíjet. Typ osobnosti dle Teorie typů nejsou získané vlastnosti. Jde o naše vrozené nastavení mozku, které určuje, jak vidíme svět a co nás motivuje. Typů existuje 16, ale my si je zjednodušujeme na 4 skupiny podle tzv. vrozených potřeb:

  • SP typy: teď a tady, svoboda, okamžitý dopad
  • SJ typy: stabilita, předvídatelnost, spolehlivost
  • NT typy: rozumět a prověřovat, kompetentnost, zdokonalování
  • NF typy: hlubší smysl, jedinečnost, harmonie.

Určit své vrozené potřeby nemusí být snadné. Nepopisují totiž, jak se chováme, ale proč – jaké má naše jednání důvody. Vrozené potřeby určují, co potřebujeme, abychom se v životě cítili dobře, jaké podmínky musí být splněny, abychom mohli být sami sebou, jaké dovednosti přirozeně rozvíjíme a jaké činnosti nám jdou s lehkostí.  

Proč je soužití různých typů komplikované?

Přestože víme, že nejsme stejní, podvědomě očekáváme, že druzí vidí svět stejně jako my. Nechápeme, že činnosti, ke kterým přirozeně tíhneme, protože naplňují naše potřeby, druhým nic neříkají nebo je dělají jen z donucení. Například člověk s potřebou stability a předvídatelnosti si dělá plány ne proto, že ho to někdo naučil, ale on se rád učil plánovat, protože to naplňuje jeho vrozené potřeby. A těžko chápe, že druhý to nepotřebuje, ba co víc, může ho to omezovat a svazovat, protože se chce rozhodnout až na místě, podle situace. A nejde jen o nepochopení. Často si myslíme, že nám to druzí dělají schválně. Jenže oni ve většině případů jen jednají v souladu se svými potřebami.

rodina-v-konfliktu

V partnerském vztahu navíc tíhneme spíš k „protiklady se přitahují“ než „vrána k vráně sedá“. Hledáme podvědomě někoho, kdo vyváží naše slabé stránky. Ve stavu zamilovanosti navíc v druhém vidíme jen to pozitivní a rozdíly bereme jako příležitost k vlastnímu rozvoji. Jenže v realitě běžného života pak jsou ty rozdíly zdrojem mnoha nedorozumění a konfliktů.

Rozdíl v typu rodiče a dítěte je výzva pro obě strany

Je malá pravděpodobnost, že se nám narodí typově stejné dítě (mluvíme-li o 16 typech). V důsledku svého typu osobnosti máme od dítěte určitá očekávání – že bude mít stejné potřeby jako my, tedy bude mu vyhovovat to, co by vyhovovalo nám. Například rádi děláme druhým radost prostřednictvím různých překvapení. Jenže typy s potřebou stability a předvídatelnosti překvapení nesnáší. Dokud si to neumíme vysvětlit pomocí Teorie typů, jsme opakovaně zklamaní, když dítě není z výletu nadšené, ba co víc, zlobí se, že jsme mu o něm neřekli dřív, že si ho teď nemůže pořádně užít, protože se na něj nemohlo připravit.

Narážíme pak s dětmi také v komunikaci – když se dítě zeptá, proč má něco dělat, tak jednomu dítěti stačí informace „takhle to vždycky děláme, osvědčilo se nám to“ nebo „protože jsem unavená a potřebuji pomoc“, zatímco jiné bude očekávat logické zdůvodnění. A větou „protože jsem to řekla“ jeho potřebu rozumět a prověřovat opravdu neuspokojíme.

Rodič by měl vědět, jaký typ osobnosti je on sám, a jakým modelem chování tudíž pro své dítě je. Malé dítě se totiž přirozeně s rodičem identifikuje a snaží se ho napodobovat, ale při rozdílnosti typů se některé vzorce chování od rodiče prostě naučit nemůže, a pokud ano, tak až později, v dospělosti, až se naučí být samo sebou, rozvine svůj typ a pak teprve se může učit „být někým jiným“.

My rodiče těžko snášíme silné emoce našich dětí. A ty nastávají nejen ve chvílích, kdy je dítě hladové a nevyspané, ale často také, když nemá naplněné své vrozené potřeby. Čím mladší dítě je, tím hůře své emoce reguluje, a s frustrací, kterou nenaplňování potřeb přináší, se nedokáže vyrovnat v klidu. Frustrace způsobuje napětí a to se uvolňuje ve formě vzteku, který ale my jako rodiče interpretujeme jako zlobení. Místo toho, abychom pátrali po tom, jaká potřeba dítěte není naplněna, naštve nás, že se vzteká, protože to považujeme za zlobení. Třeba když potřebu kompetentnosti (dítě chce zkusit něco udělat samo a po svém) vyhodnotíme nesprávně jako útok na naši autoritu. Nebo když dítě nutíme, aby pozdravilo cizího člověka, a ono se stydí, tak se zasekne a vztek obrátí dovnitř, proti sobě – myslí si, že je špatné, nevychované atd. Což narušuje jeho sebehodnotu.

Když sourozenci nejsou stejní

Pro rodiče je těžké, když se sourozenci hádají, perou, dokonce si fyzicky ubližují. Rodiče mají strach, co z takových dětí jednou vyroste. Než by zasahovali, řeknou: „ať si to sami vyřeší“. Jenže soužití různých typů bude tím náročnější, čím větší rozdíly v typech osobnosti jsou. Pokud dětem nezprostředkujeme, jak může situaci vnímat sourozenec, protože je jiný typ, nesnášenlivost se bude jen prohlubovat.

Bohužel nepomáhá, když používáme běžné „jak by ses cítil v jeho kůži“. Pro některé typy dětí (a lidí obecně) je mluvení o pocitech velmi náročné, neboť ze své podstaty řeší problémy racionálně a logicky, nikoliv skrze rozebírání pocitů. Navíc představit si sebe v kůži druhého znamená obrátit pozornost k sobě, ke svému prožívání. Jenže skutečná empatie předpokládá, že se snažíme vidět situaci z pohledu druhého člověka. Což je ovšem velmi těžké, protože je jinou osobností s jinými vrozenými potřebami.

Učme se rozumět rozdílům

Právě Teorie typů je velmi užitečným nástrojem k tomu, abychom se učili rozumět tomu, jak druzí situaci vnímají, co potřebují. U dětí má smysl zhruba od pěti let mluvit o tom, že různí lidé potřebují různé věci. Do té doby si děti neuvědomují, že druhý člověk „má v hlavě něco jiného než ony samy“ – že má jiné potřeby, přání, názory atd. Až s rozvojem tzv. mentalizace (tj. schopnosti přemýšlet, jak přemýšlí druhý) může dítě začít vnímat rozdíly mezi lidmi a učit se jim rozumět. Zhruba od této doby můžeme s dětmi mluvit o rozdílech mezi různými typy osobnosti – samozřejmě jejich jazykem. K tomu může pomoct moje nová kniha Milovat nestačí. V ní jsou typy osobnosti popsány jak v dospělém, tak dětském věku.

Příběh nakonec

Maminka Lucie si se svou sedmiletou Rozárkou (ENTJ) čte knihu Milovat nestačí před spaním:

Rozárka: Mami, proč se ta holčička na obálce tváří tak smutně?“
Maminka: „Asi proto, že jí nikdo nerozumí.“
Rozárka: „To já znám.“

Pak si četly v knize o ENTJ typu (typ osobnosti dcery). Po první straně Rozárka prohlásila: „Hmm, ta paní, co to napsala, tomu opravdu rozumí.“
A když si četly o typu osobnosti maminky, tak po dvou odstavcích dcerka trochu zklamaně prohlásila „Mami, to ale nejsi ty, že ne…“ Jako by si nechtěla připustit, že její maminka může být tolik jiná než ona. Pak jim ale další čtení a povídání o rozdílech moc pomohlo se vzájemně chápat.

Kéž by takovým způsobem kniha Milovat nestačí pomáhala i ve vaší rodině.

Sdílejte s přáteli

Komentáře k článku

Napsat komentář

Skvělé — jsem ráda za váš zájem

Některá videa zveřejňuji zdarma, abyste měli možnost vyzkoušet, že to myslím s vaším sebepoznáním dobře. Pokud by vás zajímala videa další, stačí zadat váš e-mail a já vám je ráda pošlu.

Šárka