Co děti o Vánocích opravdu potřebují?

Děti o Vánocích nepotřebují hromady dárků. Ty paradoxně nejsou tím, co si nejdéle pamatují. Pamatují si atmosféru – jak jsme se na sebe u stolu dívali a kolik klidu z nás cítily. Největším vánočním dárkem jsou totiž klidní rodiče, ne dokonale zabalené balíčky. Hodnota Vánoc nevzniká množstvím věcí, ale kvalitou vztahů a společných momentů. Méně výkonu a víc blízkosti – to je tajemství dětských Vánoc, které si nesou do života.

Kolik dárků je akorát? Méně, než si myslíme

Ideální počet dárků neexistuje – záleží na tom, jaký typ člověka jsme. Každý mozek má jinak nastavené, co mu přináší pocit radosti, naplnění a bezpečí. Některé děti se nejvíc těší na samotný moment rozbalování, jiné si chtějí s prvním dárkem hned hrát a nemají potřebu otevírat další. Někdo prožívá štěstí v okamžiku překvapení, jiný když dostane to, o co si řekl. Když respektujeme to, co komu dává smysl, počet dárků přestává být důležitý.
Pokud bych měla dát jedno univerzální doporučení, znělo by: dávejte tolik dárků, kolik zvládnete s radostí. Jakmile se objevuje stres, pocit povinnosti nebo soutěžení, že „toho musí být dost“, ztrácí se smysl. Děti si z Vánoc nejvíc pamatují atmosféru – jestli se rodiče smáli, jestli se na sebe dívali s láskou, jestli byl u stolu klid. To jsou jejich skutečné dárky, které se nedají zabalit.

Jaké dárky děti o Vánocích skutečně potřebují?

To, co si dítě z Vánoc odnese, nezáleží na počtu dárků, ale na postoji rodičů. Pokud jsou dárky prostředkem k radosti a sdílení, dítě se učí, že dávat i přijímat může být projevem vztahu. Pokud jsou ale náhražkou za blízkost nebo výchovným nástrojem („dostaneš, když budeš hodný“), učíme ho, že lásku je potřeba si zasloužit nebo koupit.
Rodiče často dávají víc, než by chtěli, protože cítí vinu za nedostatek času. A dítě cítí napětí, které je s tím spojené. Když je doma klid a společnost rodičů, dárky fungují jako symbol radosti. Když je přetlak, stres a snaha „všechno napravit“, dítě to podvědomě prožívá jako zátěž. Je dobré si uvědomit, že děti potřebují méně věcí, ale více klidných rodičů.

Vánoce nejsou o krabicích. Jak tvořit vzpomínky místo očekávání

Děti se to nenaučí vysvětlováním, ale zkušeností. Největší vliv má to, co vidí – jestli rodiče tráví svátky v pokoji a spokojenosti, nebo v honbě za dokonalostí. Pokud dítě vnímá, že máma i táta dokážou vypnout, sednout si spolu ke svíčce, smát se u stolu nebo jít na procházku, chápe, že tohle je podstata Vánoc.
Malým dětem může pomoci konkrétní rituál – třeba „dárek navíc“, který není věc, ale společný čas: výlet, přespání pod stromečkem, den, kdy si dítě smí vybrat společnou aktivitu. Učí se tak, že věnovaná pozornost je víc než sebedražší věc . A když se u toho něco nepovede – někdo se rozpláče, pohádá, nebo se něco pokazí – pomáhá to přijmout s humorem a otevřeností. Dítě si z toho odnáší zkušenost, že láska neznamená dokonalost, ale přijetí.

Největším vánočním dárkem jsou klidní rodiče.

Když si nemůžeme dovolit koupit hodně dárků…

Prvním krokem je přestat se srovnávat. Srovnávání je zdrojem stresu, viny a pocitu nedostatku – a ten se pak přenáší i na děti. Děti totiž nejvíc vnímají emoční tón rodiče: jestli se stydí, jestli se cítí provinile, nebo jestli je v klidu. Pokud dítě cítí, že rodič má zdravou sebeúctu, přijímá to jako přirozené.
Můžeme být k dětem upřímní – jednoduše říct, že letos budou dárky jiné, ale že chceme, aby si Vánoce pamatovaly hlavně podle toho, jak jsme byli spolu. Mnohem víc než hodnotu dárků totiž dítě vnímá atmosféru. Důležité je dávat najevo radost z maličkostí a společně strávených chvil. Dítě pak vyrůstá v přesvědčení, že hojnost není o počtu krabic, ale o vzájemných vztazích.

Dárky mezi dospělými: překvapení nebo domluva předem?

Pocit „musím“ je největší zabiják radosti. Vychází často z potřeby naplnit očekávání druhých, ne z vlastní radosti z dávání. Z pohledu Teorie typů je to typické pro lidi, kteří mají silný smysl pro zodpovědnost a harmonii – ti mají tendenci brát péči o ostatní jako povinnost. Ale dárky by měly být projevem upřímného zájmu, ne výkonu.
Pomáhá rozumět tomu, co potřebují různé typy osobnosti. Typy s potřebou stability a spolehlivosti si potrpí na tradičnější dárky a mnohdy ani netouží po překvapení. Jeden z partnerů tohoto typu může mít radost z dárku, který si sám vybral nebo dokonce z peněz, za které si sám něco vybere. Ale druhý může být typ s potřebou hlubšího smyslu a jedinečnosti a chce překvapit něčím, z čeho druhý bude mít radost. On sám by totiž chtěl, aby se druhý dovtípil, co by si přál – protože to je pro něj důkaz, že partnerovi na něm opravdu záleží.
Nejlepším dárkem proto je, když respektujeme vzájemně své vrozené potřeby. Když se kvůli blízkému, který potřebuje stabilitu a spolehlivost, budeme snažit mít včas zabalené dárky, aby se kvůli tomu nemusel posouvat čas štědrovečerní večeře. Když partnerovi, který potřebuje svobodu, bez řečí umožníme, aby si místo čtvrté rodinné návštěvy vyrazil s kamarády na běžky. Když sami sobě přiznáme, že ve jménu harmonie často vyvíjíme tlak, protože si myslíme, že víme, co je pro druhé nejlepší.
A jak nejlépe odhalit své vrozené potřeby a naladit se na to, co potřebují druzí? Na úvodním semináři Teorie typů. V poslední době na něj chodí lidé často v páru – partneři, maminka s dospívající dcerou, tatínek s babičkou… Díky tomu vzniká v rodinách skutečné porozumění – nejen o Vánocích.