BLOG

Puberta a komunikace

Divka_na_lavicce_cte_knihu

Jednou jsem si povídala se svou (tehdy) šestnáctiletou dcerou o tom, co vadí rodičům na puberťácích a naopak:

Já: „Nám rodičům nejvíc vadí, když s námi nemluvíte!“ 
Dcera: „A nám nejvíc vadí, když s námi mluvíte!“

Do této lakonické reakce vložila poselství, které nemusí být snadné dekódovat. Mohlo by to vypadat, že nejlépe uděláme, když necháme naše dospívající na pokoji a nebudeme si jich všímat, že právě to by nejvíc ocenili. Opak je pravdou. Dospívající nás potřebují, jakkoliv dávají všemi signály najevo, že tomu tak není. Nevadí jim, že s nimi mluvíme, ale jakým způsobem to děláme.

Vypadají jako dospělí, a proto od nich očekáváme dospělé chování. Rozumné jednání, zodpovědnost, pevnou vůli. Místo toho čelíme každý den jejich zjitřeným emocím a potýkáme se s důsledky jejich nesoustředěnosti, neschopnosti plánovat a dotahovat věci do konce. O tendenci riskovat a zkoušet „zakázané ovoce“ ani nemluvě.

Změny v pubertě

Začátek puberty se na základě posledních výzkumů z oblasti neurovědy určuje na 11 let. V tomto věku máme jako rodiče pocit, že už dítě docela dobře známe: vykrystalizovaly se projevy jeho osobnosti a jsou poměrně stabilní. Chování dítěte díky tomu rozumíme, nemusí se nám sice vždycky líbit, ale je pro nás docela dobře předvídatelné.

A pak najednou se nám dítě začíná doslova měnit před očima. A nemyslím tím změny tělesné.  Ty nám jasně signalizují, že vývoj probíhá směrem k dospělosti, zatímco chování dítěte nápadně připomíná období vzdoru tříletého batolete. Dovednosti, které si dítě dosud osvojilo, jsou ty tam.

Kde je ta Anička, která si po příchodu ze školy udělala úkoly, zahrála na housle, šla na gymnastiku, večer se nechala vyzkoušet na zítřejší písemku a před spaním si zkontrolovala aktovku? A kde je Honza, který sice potřeboval logicky zdůvodnit, když jsme po něm něco chtěli, ale pak byl ochoten přistoupit na dohodu a nést důsledky, když ji porušil? Kde jsme jako rodiče udělali chybu?

Reorganizace mozku

Nikde. Může za to mozek. Reorganizuje se. Firma přišla o šéfa a čeká, než se zaučí nový. Ve firmě to nemůže trvat několik let. V mozku ano.

Kolem 11. roku se zvýší množství pohlavních hormonů, které jsou aktivní především v emočním centru mozku, v amygdale. V této oblasti nastává prudký rozvoj doprovázený emoční nestálostí a touhou po zážitcích nabitých emocemi. V dospělosti bude emoční centrum mozku v roli podřízeného – šéfovat budou čelní laloky, centrum „rozumného“ rozhodování, vědomé regulace chování, ovládání impulsů, posuzování rizika, zvažování dopadů chování a přemýšlení o budoucnosti.

Čelní laloky už svoji roli do jisté míry plnily v dětství, teď je však potřeba vytvořit nová, efektivní spojení, která dokáží dostatečně „ovládat“ rozbouřené centrum emocí. Pěšinky a stezky v mozku je potřeba nahradit dálnicemi, po kterých se regulující nervový impuls dostane do emočního centra dřív, než stihne puberťák udělat nějakou hloupost. Efektivitu a rychlost zajistí především „myelinizace“ (obalení nervových spojení izolační vrstvou). Ve dvaceti už bude jakž takž obaleno 🙂

Nejsou všichni stejní…

Reorganizace mozku probíhá u všech dospívajících. Přesto se všichni nechovají stejně. Naše vrozené nastavení mozku se promítá i do toho, co se s námi bude dít v pubertě. Rozhodně nastanou v projevech chování změny. U každého typu ale trochu jiné.

Například extraverti začínají v dospívání rozvíjet svou vnitřní stránku (a méně s námi mluví), introverti se více orientují na svět vnější. Že by naděje pro nás rodiče, že se od našeho introverta konečně něco dozvíme? Omyl. Dospívání je období, které slouží k nalezení vlastní identity. To nelze bez odpoutání od rodičů. Proto se vůči nám musí vymezovat. Ale nezvládnou to sami.

Dospívající potřebují most, který je převede přes rozbouřenou řeku puberty na druhý břeh samostatného fungování, a tím mostem jsou kamarádi. Čím více, tím lépe. Takže introvert se skutečně v pubertě většinou více socializuje. A jakkoliv mu to dává smysl, velmi ho to vyčerpává. A na komunikaci s rodiči už mu vůbec energie nezbývá.

Jednoduchá rada?

Neexistuje. Vlastně ano. Poznejte typ osobnosti vašeho dítěte a na jeho pubertu se budete moci lépe připravit. Rodiče, kterým se to pomocí mé knihy NEJSOU STEJNÉ podařilo, říkají, že dostali „návod na dítě“ a komunikace je pro ně jednodušší. Navíc vědí, kam se vývoj jejich dítěte bude pravděpodobně ubírat, až se bouře dospívání přežene. A to jim dodává optimismus.

Vypadají jako dospělí, ale dospělými být zatím neumí. Přesto očekávají, že s nimi budeme jako s dospělými komunikovat. S úctou k jejich vidění světa, s respektem k jejich názorům, s pochopením pro jejich složité prožívání. Když se mě rodiče ptají na nějakou jednoduchou radu, říkávám: „Komunikujte s ním jako s dospělým, kterého máte rádi. Představte si třeba svého oblíbeného kolegu v práci. Řekli byste mu to stejně, jak se to chystáte říct svému puberťákovi?“

Doporučuji také přečíst,  jak důležitý je u dospívajících spánek.

Sdílejte s přáteli

Komentáře k článku

Napsat komentář

Skvělé — jsem ráda za váš zájem

Některá videa zveřejňuji zdarma, abyste měli možnost vyzkoušet, že to myslím s vaším sebepoznáním dobře. Pokud by vás zajímala videa další, stačí zadat váš e-mail a já vám je ráda pošlu.

Šárka