FAFO rodičovství: Přínosy a rizika

Nechat dítě, ať si nabere vodu do bot, když odmítá holínky? Neřešit za něj zapomenutý úkol? Nechat ho samotné vyřešit konflikt s kamarádem? FAFO rodičovství vrací do výchovy přirozené následky a méně rodičovského zachraňování. V něčem mi to dává velký smysl. Jenže hodně záleží na tom, co si dítě ze zkušenosti skutečně odnese.

„Když neposlechnu a vlezu do louže, budu mít mokré boty.“

To může být docela užitečné zjištění. Dítě si ale může odnést také něco jiného:

• „Když udělám chybu, máma se mi vysměje.“
• „Když něco nezvládnu, nemám za rodičem chodit.“
• „Příště raději nic nezkusím, abych zase neudělal chybu.“

A právě tady vidím problém současného hitu jménem FAFO rodičovství. Myšlenka, že děti nemáme chránit před každým nepohodlím a důsledkem jejich rozhodnutí, dává velký smysl. Rozhodující ale je, jak náročná je situace pro konkrétní dítě a jakou zkušenost si z ní odnese.

Právě tady nám může hodně pomoct znát typ osobnosti dítěte – a také svůj vlastní. Snáz pak rozlišíme, kdy dítě opravdu potřebuje naši podporu a kdy ho naopak brzdíme vlastními obavami. Právě tomu se podrobně věnujeme v rozvojovém programu Určete typ dítěte.

Co je vlastně FAFO rodičovství?

Zkratka FAFO pochází z anglického „F*** Around and Find Out“. Volně bychom ji mohli přeložit jako: Dělej si po svém a zjisti, co se stane. V rodičovství jde především o přirozené následky. Dítě nechce bundu? Možná zjistí, že je venku opravdu zima. Nepřipraví si večer věci do školy? Ráno možná něco zapomene. Nedává pozor na svou hračku? Může se rozbít.

Pro řadu rodičů je tento přístup přitažlivý i proto, že přináší úlevu od neustálého připomínání, kontrolování a zachraňování. A v tom mu vlastně rozumím. Děti potřebují vlastní zkušenosti. Potřebují někdy udělat chybu, nést přiměřený důsledek svého rozhodnutí, něco napravit a zjistit, že si s problémem dokážou poradit. Když pokaždé dovezeme zapomenutý úkol, vyřešíme spor s učitelem nebo dítěti desetkrát připomeneme, co si má vzít s sebou, krátkodobě mu situaci usnadníme. Zároveň mu ale bereme některé příležitosti zažít: „Nevěděl jsem, co dělat, ale nějak jsem si poradil.“

Kde začíná být FAFO rizikové?

Zpozorněla bych ve chvíli, kdy:

• z přirozeného důsledku vyrábíme trest,
• necháme situaci schválně dojít dál, aby dítě „dostalo lekci“,
• zesměšníme ho nebo vítězoslavně řekneme: „Já jsem ti to říkala,“
• necháme ho nést následek, který je nad jeho současné možnosti,
• jeho strach nebo nejistotu považujeme automaticky za rozmazlenost,
• spolu s pomocí omezíme také svoji blízkost a podporu.

Velký rozdíl je mezi zkušeností „neudělal jsem to dobře a teď musím něco vyřešit“ a zkušeností „neudělal jsem to dobře a teď jsem na to sám“.

Nechraňme děti před následkem. Pomozme mu ho zvládnout.

Dítě zapomnělo domácí úkol?
=> Nemusím mu ho vézt do školy. Večer se ale můžeme bavit o tom, jak to příště udělat jinak.

Pohádalo se s kamarádem?
=> Nemusím hned volat jeho rodičům. Můžu si poslechnout, co se stalo, a pomoct dítěti přemýšlet, co by mohlo udělat samo.

Podpora tedy může dítěti pomáhat situaci zvládnout, aniž bychom ji za něj vyřešili. Jenže i tady potřebujeme vědět, jakou podporu právě naše dítě potřebuje.

Bojí se moje dítě, nebo se bojím hlavně já?

Rodiče přirozeně posuzují situace vlastníma očima. Jenže dítě může mít úplně jiné vrozené nastavení než my. To velmi často vidím při práci s Teorií typů:

Rodič, který potřebuje mít věci dopředu promyšlené, může příliš chránit dítě, které miluje nové situace, pohyb a dobrodružství. Dospělému běží hlavou, co všechno by se mohlo stát. Dítě už přitom dávno zkoumá, kam může vylézt a co tam objeví.

Opačně může rodič, který se nových situací nebojí a spoléhá na to, že si nějak poradí, nechápat dítě, které potřebuje před školou v přírodě vědět, kde bude spát, kdo tam bude a co se bude dít. Takové dítě nemusíme nechat doma. Možná potřebuje jen více informací a času na přípravu, aby situaci nakonec zvládlo samo.

Podobné rozdíly se týkají i prohry, chyby nebo konfliktu. Některé dítě se rychle oklepe z neúspěchu, ale silně ho zasáhne neshoda s kamarádem. Jiné zvládá konflikty bez větších obtíží, zato ho rozhodí pocit, že něco nezvládlo.

Teorie typů nám pomáhá lépe odhadnout, co je pro konkrétní dítě zvládnutelná výzva, kde už potřebuje větší podporu a kdy do situace vnášíme především vlastní obavy.

Zátěž může odolnost posilovat. Musí být ale zvládnutelná.

Pro rozvoj odolnosti je důležitá zkušenost: „Bylo to těžké, ale zvládl jsem to.“ Dítě může cítit nejistotu, strach nebo zklamání. Musí vynaložit úsilí. Něco se mu nemusí podařit. Situace ale potřebuje být ještě v jeho možnostech. Pak si postupně ukládá zkušenost: náročné věci přicházejí a dokážu jimi projít.

Příliš velká zátěž může dítě naučit něco jiného. Třeba že je lepší příště neriskovat, že na něco nestačí nebo že o pomoc nemá smysl žádat. Proto příliš nepomáhá věta: „V jeho věku už by tohle měl zvládnout.“ Užitečnější je ptát se: „Co už dokáže zvládnout právě tohle dítě?“

Jednoduchý FAFO test pro rodiče

Než dítě necháme, ať si „na to přijde samo“, můžeme si položit několik krátkých otázek:

1. Je to bezpečné?
Může udělat chybu bez vážného ohrožení zdraví, bezpečí nebo důstojnosti?

2. Zvládne případný následek právě moje dítě?
Se svou zkušeností, zralostí a přirozeným nastavením?

3. Dokáže pochopit, co se stalo?
Vidí souvislost mezi svým rozhodnutím a jeho následkem?

4. Nechávám ho učit se, nebo mu chci dát lekci?
Pokud ve mně jede: „Tak teď konečně uvidíš, měla jsem pravdu,“ stojí za to se zastavit.

5. Budu tu pro něj, i když to dopadne špatně?
Dítě může nést důsledky a současně vědět, že za námi může přijít.

6. Bojí se téhle situace moje dítě, nebo se jí bojím hlavně já?

Takže FAFO ano, nebo ne?

Přirozené důsledky, chyby, neúspěch, čekání nebo běžné konflikty do života dětí patří. Nemusíme před nimi děti neustále zachraňovat. Současně bych z FAFO nedělala další univerzální recept na výchovu. Důležité je sledovat, co si dítě ze zkušenosti odnáší.

Ideální výsledek není: „Máma měla pravdu.“

Mnohem cennější je:

• „Udělala jsem chybu a dokázala jsem ji napravit.“
• „Měl jsem strach a zvládl jsem to.“

• „Nevěděl jsem, co dělat, ale přišel jsem na to.“

• „A když je toho na mě moc, můžu si říct o pomoc.“

Právě z takových zkušeností se postupně skládá odolnost.

Víte, co potřebuje právě vaše dítě?

U FAFO rodičovství se můžeme snadno zaseknout u otázky, kolik toho máme dítě nechat zvládnout samotné. Možná je ale ještě důležitější jiná: Co potřebuje právě moje dítě, aby se mohlo postupně osamostatňovat?

Jedno potřebuje, abychom konečně trochu ustoupili a nechali ho věci zkoušet po svém. Druhé zvládne stejný krok lépe, když předem ví, co ho čeká. Jedno se po neúspěchu rychle oklepe. Jiné potřebuje nejdřív zpracovat pocit, že selhalo. A velmi často se potřeby dítěte liší právě od toho, co bychom v podobné situaci potřebovali my sami.

Proto považuji za tak důležité znát nejen obecné principy výchovy, ale především konkrétní dítě. V rozvojovém programu Určete typ dítěte se naučíte rozpoznávat jeho vrozené potřeby, způsob, jakým reaguje na různé situace, i to, v čem se jeho nastavení liší od vašeho. Díky tomu můžete lépe odhadnout, kdy dítě potřebuje pomoc – a kdy mu nejvíc pomůžete právě tím, že ustoupíte a necháte ho něco zvládnout samotné.

→ Chci určit typ svého dítěte