Mobil a sociální dovednosti

Děti se spolu neumí bavit, ve vztazích jsou neobratné, empatie klesá. Nadáváme na digitální svět. To ale našim dětem nepomůže.

• Moje dcera říká věci dost natvrdo a holky s ní nechtějí být.
• Náš syn se hodně drží stranou. Bojíme se, že si nikdy nenajde kamarády.
• Naše dcera se snaží všem zavděčit, nemá vlastní názor.

Proč tyto děti nezvládají vztahy lépe? A co s tím můžeme dělat?

Schopnost vytvářet dobré vztahy není něco, s čím se děti rodí. Člověk je sice bytost vztahová, ale vztahové dovednosti – například naslouchat, sdílet, odpouštět nebo brát ohled na druhé – se musí postupně naučit. Výzkumy přitom ukazují, že lidé, kteří si v dětství dokážou vytvořit dobré vztahy s ostatními, mají v dospělosti větší šanci na spokojený život, lepší zdraví i psychickou odolnost. Zároveň ale dnes sledujeme opačný trend. Empatie u dětí v posledních letech klesá a mnoho z nich nemá blízké kamarády. Dokonce až čtvrtina žáků šestých tříd uvádí, že nemá pocit, že by ve škole někam patřila nebo že by ji měli spolužáci rádi. Jedním z důvodů je i prostředí, ve kterém dnešní děti vyrůstají.

Digitální svět mění způsob, jak se děti učí vztahům

Dětský mozek se vyvíjí v prostředí reálných vztahů a skutečných zkušeností. Aby se dítě naučilo rozumět druhým lidem, potřebuje být s nimi v přímém kontaktu, pozorovat jejich reakce a zažívat různé sociální situace. Digitální technologie však dětem často berou čas na činnosti, které jsou pro jejich vývoj zásadní. Patří mezi ně například dostatek spánku, pohyb, svobodná hra, osobní kontakt s lidmi nebo čas být sám se sebou a přemýšlet.

Právě při osobních setkáních se děti učí číst mimiku, vnímat tón hlasu, reagovat na emoce druhých nebo předvídat, jak jejich chování na ostatní působí. Online komunikace tohle všechno nabízí jen velmi omezeně. Navíc může vést k odosobnění – děti někdy napíší nebo řeknou něco, co by druhému člověku do očí nikdy neřekly. Proto dnes nestačí dětem říkat jen obecné rady typu „buď hodný“ nebo „mysli na druhé“. Aby se děti skutečně naučily dobře vycházet s lidmi, potřebují se sociální dovednosti postupně a vědomě učit.

Máme to ve svých rukou

Mozkové obvody, které stojí za empatií, laskavostí a schopností vytvářet vztahy, se vytvářejí od raného dětství v závislosti na tom, jaké vztahy dítě zažívá doma. Dítě se totiž vztahům neučí jen z pouček nebo rad. Učí se především tím, že vztahy prožívá. Pozoruje, jak rodiče reagují na emoce, jak řeší konflikty, jak se omlouvají nebo jak naslouchají druhému člověku. Z těchto zkušeností si postupně vytváří představu o tom, jak vztahy fungují. Dobrá zpráva tedy je, že my rodiče můžeme rozvoj vztahových dovedností ovlivnit víc, než si často myslí. Jenže zároveň často narážejí na jeden problém – to, co funguje na jedno dítě, na druhé vůbec neplatí.

Různé děti se vztahy učí různě

Mnoho rodičů má zkušenost, že jedno dítě si rychle najde kamarády, zatímco druhé se dlouho rozkoukává. Jedno dítě je velmi citlivé na pocity druhých, zatímco jiné je přímočaré a někdy může působit necitlivě. Rodiče pak mohou mít pocit, že jejich dítě je příliš sobecké, příliš citlivé nebo příliš uzavřené. Ve skutečnosti ale často nejde o problém ve výchově. Jde o vrozené rozdíly v nastavení mozku dětí. Různé děti mají totiž od narození různé předpoklady pro to, jak navazují vztahy, jak reagují na emoce druhých nebo jak se učí sociálním dovednostem.

Introvertní a extravertní děti potřebují jiné sociální zkušenosti

Jedním z důležitých rozdílů je například to, odkud dítě čerpá energii. Extravertní děti mají přirozenou tendenci vyhledávat lidi, nové podněty a interakce. Díky tomu získávají sociální zkušenosti velmi brzy. Introvertní děti to mají jinak. Vnější svět pro ně není tak přirozený a komunikace s větší skupinou lidí je může vyčerpávat. Často potřebují víc času na rozkoukání a dávají přednost jednomu nebo dvěma blízkým kamarádům. Pokud na introvertní dítě tlačíme, aby se rychle seznamovalo nebo vystupovalo ve velké skupině, může to narušit jeho sebehodnotu i chuť navazovat vztahy. Naopak bezpečné prostředí a možnost navazovat vztahy postupně mu může velmi pomoci. V digitální době se ale snadno může stát, že si vztahy nahrazují tím, že s někým hrají hru vedle sebe na mobilu nebo dokonce online. Dítě vlastně nic nenutí „vykročit“ ze svého vnitřního světa – a sociální dovednosti se neučí.

Některé děti přirozeně vnímají emoce, jiné se to musí učit

Další rozdíl souvisí s tím, jak děti vyhodnocují situace. Některé děti se při rozhodování orientují především podle pocitů a vztahů. Jsou citlivé na emoce druhých lidí a často se do nich dokážou snadno vcítit. Jiné děti se orientují spíše podle logiky a principů. Emoce druhých pro ně nejsou tak snadno čitelné a empatii se často učí spíše přemýšlením – tedy tím, že se dozvídá, jaký dopad jeho chování na druhé má, co prožívají a potřebují. Proto může například dítě říct něco velmi přímočarého nebo upozornit na chybu druhého – a vůbec netuší, že tím někomu ublížilo. Neznamená to, že je necitlivé. Jen potřebuje jinou cestu, jak se vztahové dovednosti učit. Pokud se takové dítě neučí komunikaci přímo v interakci s druhými lidmi, jeho „necitlivost“ se reálnými zkušenostmi nezmírňuje, spíš naopak.

Každé dítě potřebuje jinou cestu

Dobré vztahy nevznikají náhodou. Děti se jim učí postupně – ve hře, v konfliktech, v přátelstvích i ve vztahu s rodiči. Jenže každé dítě má jinou osobnost, jiné potřeby a jiné předpoklady. To, co jednomu dítěti pomáhá, může druhému naopak komplikovat život. Proto je pro rodiče tak důležité pochopit typ osobnosti svého dítěte. Díky tomu mohou rozvíjet jeho sociální dovednosti způsobem, který mu dává smysl a podporuje jeho přirozený vývoj. Dítě se díky tomu cítí přijímané a pochopené. Má větší důvěru v rodiče a je ochotnější spolupracovat. A právě to je základ, na kterém mohou sociální dovednosti skutečně růst. I v digitální době.

Zjistit typ osobnosti můžete i vy – díky rozvojovému programu pro rodiče Určete typ dítěte a využijte Teorii typů naplno.