Stres a odolnost u dětí

Dva kluci s tátou u rybníka. Jeden jde za tátou na led. Druhý váhá. Táta má jasno: „Nebuď bábovka!“
Co je pro jedno dítě vzrušující výzva, může být pro druhé zdrojem silného stresu. A právě tady začíná otázka dětské odolnosti.

V článku se podíváme na to, jak stres u dětí vzniká, kdy jejich odolnost posiluje a kdy ji naopak oslabuje – a proč v tom hraje zásadní roli typ osobnosti dítěte.

Stejná situace, dva zcela jiné prožitky

Devítiletí chlapci, dvojčata. Vítek je typ osobnosti s potřebou akce a svobody, dítě, které rádo zkouší, co se stane, a jde do dobrodružných akcí.
Robert oproti tomu má potřebu věcem napřed dobře porozumět, vědět, že to zvládne, cítit se kompetentní, a zároveň potřebuje určitou předvídatelnost, aby věděl, co se bude dít. Tatínek je stejný typ jako Vítek, také jde do věcí rychle, bez velkého rozmyšlení.

Dnes jde táta s kluky bruslit na rybník. Jiní lidé tu nejsou, takže není zjevné, že bruslit je bezpečné. Táta říká: „Zkusíme to tady na kraji a uvidíme, dobře to dopadne.“ Vítek jde do toho. Robertovi se ale nechce. Nemá jistotu, že se nepropadne, což jsou na ledu obavy celkem přirozené. Jenže táta mu říká: „Neboj se a pojď, nebudeš přece taková bábovka.“ A Robert najednou cítí, že je divný, když táta i brácha do toho jdou. Nechápe, proč ho táta nutí, když on potřebuje něco jiného. Necítí tedy ohrožení jen z té situace, ale také z tátovy reakce, z nepřijetí.

Když si rodič není vědom toho, že má různé děti a jen jedno je mu podobné, může způsobit hodně negativního. Kdyby táta znal typy osobnosti, došlo by mu, že Robert potřebuje chvilku času a logické vysvětlení, například: „Už týden se teploty drží kolem deseti stupňů pod nulou, zjistil jsem, že v takových podmínkách se na stojaté vodě vytvoří led takhle tlustý a nepropadl by se ani pod autem.“ Dětem tohoto typu pomohou opravdové logické argumenty a také možnost samy si vyhodnotit, jestli do toho půjdou. A měly by mít volbu to nezkusit, aniž by se na ně rodič zlobil nebo je shazoval.

Co je odolnost a kdy ji začít u dětí pěstovat?

Odolnost je schopnost našeho mozku vyrovnávat se s náročnými podmínkami, s nepříznivými situacemi, se stresem. Překonat krize, zvednout se a jít dál… Znamená to umět zvládnout emoce, najít si cestu, která pro nás bude snesitelná, a tím pádem se adaptovat na to, co se bude dít. U dětí se odolnost buduje prakticky od narození. Ve své praxi se setkávám s tím, že rodiče mají obvykle představu, že to, co je dobré – nebo naopak stresující – pro ně, vnímají podobně i jejich děti. Když pak chtějí zvyšovat odolnost svého dítěte, buď ho podceňují, nebo přestřelí.

Stres a odolnost u dětí se liší podle typů osobnosti

Dle Teorie typů určujeme typ osobnosti podle vrozeného nastavení mozku. To přímo říká, které situace jsou pro nás lákavé a automaticky se nám v nich vylučuje dopamin v očekávání něčeho zajímavého nebo zábavného. A také to, které situace náš mozek vnímá jako nezajímavé nebo dokonce ohrožující. To, co jedno dítě vyhodnotí jako ještě snesitelný stres a zvládne ho, může být pro jiné už stres toxický.

Tak například nové místo. Pro jedno dítě je to super dobrodružství. Rychle se rozkouká a jeho odolnost roste tím, že si v situaci poradilo. Pro jiné dítě je to ale silně stresující, zablokuje se a prožitek selhání jeho odolnost zhorší.

Při zvládání stresu potřebují různé typy dětí také různou podporu. Tak třeba nabídka pomoci: jedno dítě je šťastné, když může situaci zvládnout s námi po boku. Je na sebe hrdé, jeho odolnost roste. Jiné dítě si ale připadá neschopné, když mu rodič pomáhá. „Zase jsem to nezvládl sám!“ Stres roste, odolnost klesá.

Místo odolnosti šrámy na duši

Buddhisté říkají, že při reakci na stres nás zasahují dva šípy. První šíp je nepříjemná situace, ohrožení – ale i nepříjemné věci k životu patří, není třeba všemu předejít. Můžeme se učit, jak v pro nás náročných situacích reagovat, jak zvládnout stresovou reakci, a tím posilovat svoji odolnost. Druhý šíp nás zasáhne tehdy, když situaci zvládnout nedokážeme, neumíme si poradit, nedokážeme svůj mozek uklidnit. Tím druhotně škodíme své nervové soustavě – v krvi nám koluje stresový hormon kortizol, který má negativní dopady na různé systémy v těle a při chronickém stresu je příčinou mnoha civilizačních nemocí.

Já k příměru se dvěma šípy přidávám další dva, které souvisejí se způsobem, jakým nejbližší člověk – rodič – zareaguje na emoce dítěte v situaci, která je pro něj stresová. Třetím šípem rodič dítě zasáhne, pokud mu vyčítá jeho reakci. Když plačící dítě, které potřebuje obejmout, místo toho slyší: „Tak hrozné to zas nebylo.“ Nebo když zažije křivdu, nespravedlnost, ale rodič řekne: „Prosím tě, ty naděláš.“ Nebo dokonce dítě začne obviňovat, že si za to může samo. U některých typů osobnosti, které mají často úzkostné představy o tom, co se může stát, rodič necitlivě reaguje slovy: „To je blbost, to se nemůže stát, tím se netrap.“ Jenže to dítěti k uklidnění nepomůže. Místo toho si začne myslet, že je nějaké divné. Potřebuje-li dítě podporu, je pro něj zásadní, zda mu rodič dá pochopení, přijetí a nabídne uklidnění, nebo zda narazí na nepochopení, nezájem, kritiku, výčitky, moralizování či citové vydírání.

Tím čtvrtým šípem je negativní zkušenost, kterou si dítě z celé situace odnáší: jeho potřeby, které zůstaly nenaplněné, nejspíš nejsou v pořádku – a to pro dítě znamená, že ani ono samo není v pořádku. Dochází tím k narušení jeho sebehodnoty, což zároveň znamená nízkou odolnost vůči stresu. Vzpomeňte si na Roberta. Nejen že ho táta nazval bábovkou. Navíc celé dětství vyrůstá s pocitem, že musí být nějaký divný, když brácha jde do věcí po hlavě jako táta.

Bez znalosti typu dítěte rodiče často reagují podle sebe, podle „osvědčených rad“ nebo podle toho, co fungovalo na jiné děti. Jenže mozek každého dítěte vyhodnocuje ohrožení jinak – a právě to rozhoduje o tom, zda se buduje odolnost, nebo naopak křehkost.

Pokud chcete své dítě opravdu podpořit v tom, aby zvládalo stres a dokázalo se adaptovat na životní výzvy, potřebujete znát jeho typ osobnosti. Právě proto vznikl Rozvojový program pro rodiče Určete typ dítěte.