Moje dítě je necitlivé. Jak podpořit empatii?

Vaše dítě je necitlivé. Kouše sourozence, ubližuje druhým slovem nebo nechápe, proč druhý brečí. Bodne vás u srdce a říkáte si: „Proč je takové?“ Jako by druhého „nevidělo“.  Nevnímá hranici, bolest, náladu nebo potřeby ostatních. A ptáte se: „Je to vývoj? Je to povaha? Děláme něco špatně?“
V tomto článku se zaměříme na to, co empatie je, jak ji podpořit a jak se to liší u různých typů dětí. Pojďme ale postupně. Naprosto zásadní je pochopit, co empatie vlastně je.

Co je empatie?

Empatie je komplexní proces. Zahrnuje tři složky: empatickou akci, afektivní empatii a kognitivní empatii.

Empatická akce

Nejviditelnější je empatická akce – tedy to, co uděláme, abychom druhému ulevili. Můžeme naslouchat, vyjádřit soucit nebo lítost. Můžeme nabídnout řešení problému. A někdy neuděláme nic, protože vyhodnotíme, že je to pro druhého v danou chvíli lepší. Právě podle této „vnější stránky empatie“ hodnotíme, jestli je člověk citlivý a ohleduplný vůči druhým. Předchází tomu ale dva důležité vnitřní procesy.

Afektivní empatie

Vcítění – tak si většinou empatii představujeme. Všimnu si, že někdo trpí, rozpoznám jeho emoce, zrcadlím je, „nasaju“ je do sebe. To mi může pomoci se na druhého napojit. To je afektivní empatie, která vytváří propojení s druhým člověkem. Pokud však zůstane pouze u ní, může se moje empatická akce zcela minout účinkem. Jednak situaci i to, co by pomohlo, hodnotím podle sebe. Zároveň mohu být svými emocemi tak zaplaven, že nemám druhému skutečně pomoci. A navíc mohu mít potíže udržet si vlastní hranice.

Kognitivní empatie

Aby byla empatie opravdu účinná, musíme od situace trochu poodstoupit a

• porozumět, co se stalo a jaké dopady taková situace obecně mívá na člověka,
• uvědomit si, jaký dopad má moje chování na druhého člověka – něco jsem udělal a druhý se kvůli tomu cítí špatně,
• zvládat řídit své chování – přemýšlet, co udělám, abych situaci napravil, například se omluvit nebo nabídnout podporu,
• umět se poučit ze situace, abych příště reagoval jinak.

Při tom všem se opíráme hlavně o své znalosti i zkušenosti – o to, jak podobné situace působí na nás, jak se v nich lidé obvykle cítí. A to nemusí stačit. Proto by součástí kognitivní empatie mělo být i zaujímání sociální perspektivy, tj. schopnost vidět situaci očima druhého. Uvědomit si, že ji může prožívat jinak než já. Teprve propojení afektivní složky, kognitivního porozumění a následné akce tvoří zralou empatii. A vyžaduje komplexní schopnosti našeho mozku – především jeho prefrontálního kortexu. A ten u dětí dozrává až ve 30 letech.

Nemůže být empatické – nemá vyvinutý mozek

Vývoj empatie úzce souvisí s vývojem mozku. Prefrontální kortex dozrává až mezi 25. – 30. rokem. To neznamená, že máme jako rodiče hodit flintu do žita. Zásadní je, co se dítě díky nám naučilo a pochopilo v dětství. Mezi čtvrtým a pátým rokem začíná rozvoj mentalizace, tedy schopnosti chápat, že druzí lidé mají vlastní myšlenky a pocity. Mezi pátým a šestým rokem se začíná rozvíjet emoční regulace – tj. schopnost ovládat své emoce. Teprve když dítě dokáže alespoň částečně zvládnout svůj vnitřní stav, může se skutečně obrátit k druhému – nejen jeho emoce nasát, ale porozumět jim a reagovat na ně přiměřeným způsobem.

Dítě navíc nemůže být empatické, když je zahlceno vlastními emocemi. Pokud je ve stresu, cítí se ohrožené nebo silně frustrované, řídí ho především emoční mozek. Racionální část, která umožňuje odstup, porozumění a uvědomění si dopadu na druhé, je dočasně mimo provoz.

Víte, jaké dítě doma máte?

Když neznáte typ osobnosti dítěte, učíte ho empatii podle sebe. Pokud jste ale jiný typ než dítě, špatně to dopadne. Dítě nejenže se vaše způsoby nemůže naučit. Navíc si připadá divné, že to máte jinak a že se na něj zlobíte, když mu „vaše empatie“ tak nejde.

Na empatii má přitom největší vliv to, co mozek dítěte preferuje při rozhodování:

1. Rozhoduje se podle pocitů a vztahů? Pak se na druhé napojuje přes své emoce. Může mít ale problém držet si odstup a vlastní hranice.
2. Rozhoduje se podle výhodnosti a logiky? Pak se „nenaciťuje“, ale potřebuje rozumět. Může ale působit velmi necitlivě a neohleduplně.

Právě reakce na druhé lidi, když se necítí dobře, může rodičům pomoct rozlišit typ osobnosti dítěte. Ale nemusí, protože

• dítě nás hodně napodobuje a když jsme jiný typ, můžeme být zmateni,
• musíme vzít v úvahu vývoj mozku,
• projevy typu dítěte ve 3 a 6 letech se výrazně liší.

Pokud tedy chcete rozdílům mezi T a F dětmi opravdu dobře rozumět a správně je ve vývoji empatie podpořit, je dobré mít spolehlivě určený typ dítěte. Nejjednodušší a nejspolehlivější cesta je pomocí Rozvojového programu pro rodiče – Určete typ dítěte a využijte TT naplno.