Jak na hádky mezi sourozenci

Hádky mezi sourozenci trápí mnoho rodičů. Vyčítáme si, co děláme špatně, když jsou na sebe tak zlí. Možná vůbec nic. Příčin sourozeneckých hádek může být mnoho – nicméně ta nejčastější vyplývá z typové rozdílnosti. Pojďme si odpovědět na nejčastější otázky, které mi rodiče v souvislosti se sourozeneckými třenicemi kladou.

K čemu jsou dobré hádky mezi sourozenci?

Sama skutečnost, že se o pozornost rodičů musí dítě dělit s někým dalším, že musí čekat a jeho potřeby nejsou vždy naplněny, je důležitým základem pro rozvoj dovedností vyjednávat, ustoupit či vnímat potřeby druhých. Nápodobou chování sourozenců se děti zároveň přirozeně učí i ty způsoby chování, které jim nejsou přirozené, ale pro život jsou důležité (nejlépe se to děje, mají-li děti prostor pro svobodnou hru. Jenom to, že má dítě sourozence, ale tyhle přínosy nezajistí. Pokud je výchova hodně kontrolující, tedy když děti musí poslouchat na slovo a nemají žádnou autonomii ve svém rozhodování, tak se cítí frustrované a své frustrace si vybíjejí tam, kde je to nejjednodušší – na svých sourozencích.

Kdy jsou hádky mezi sourozenci ještě normální?

Normální je, když se děti hádají, protože řeší své potřeby, rozdíly v povahách nebo vnímání spravedlnosti. Varovným signálem ale je, když spory přerůstají do silné fyzické agrese, kdy jedno dítě druhému systematicky ubližuje, ponižuje ho, nebo když v hádkách nejde o konkrétní věc, ale o trvalý boj o hodnotu a přijetí. V tu chvíli už nestačí spoléhat na „ono to přejde“ – je potřeba se věnovat tomu, co se skrývá pod povrchem

Jaké jsou nejčastější příčiny hádek?

• Boj o pozornost rodičů – děti potřebují vědět, že jsou milované bez podmínek, a někdy soupeří o naši blízkost. Je-li jedno z dětí povahově rodiči víc podobné, může k němu automaticky víc tíhnout, protože rozumí jeho pohnutkám a potřebám a komunikace je s ním snazší. To druhé může toto „skryté srovnávání“ vnímat a o to víc se dožadovat přízně rodiče.
• Nedostatek autonomie – když je výchova moc kontrolující, dítě si hledá prostor, kde může být „samo sebou“, a často to odskáče sourozenec.
• Nenaplněné vrozené potřeby typů  osobnosti – děti nejsou stejné a jejich vrozené potřeby mohou jít úplně proti sobě. Jedno dítě chce řád a dodržovat pravidla, druhé je neustále porušuje. Jedno dítě říká na rovinu, co si myslí, a druhé si to bere osobně. Jedno potřebuje po příchodu ze školy dvě hodiny o samotě, aby dobilo energii, zatímco druhé potřebuje v nějaké zábavné akce energii nabít, protože muselo ve škole většinu dne sedět.
• Pocit nespravedlnosti – některé typy osobnosti mají přirozeně větší citlivost na férovost a pokud mají pocit, že se s nimi nezachází stejně, spory jsou na denním pořádku. Zároveň ani cesta „všem stejně“ nefunguje. Měřit můžeme počet bonbonů nebo čas, který s jednotlivými dětmi trávíme. Nemůžeme ale přesně odměřit a porovnat náklonnost, lásku, pozornost. Různé typy osobnosti totiž naše projevy lásky různě vnímají. A pokud nevolíme pro ně přirozený způsob, mohou cítit, že pro nás nemají dostatečnou hodnotu. A že druhého sourozence máme raději. Někdo vnímá lásku hlavně přes častý fyzický kontakt, pro jiné dítě jsou zásadní konkrétní činy – např. dobrůtky a drobné dárečky. Někdo ocení spíš intelektuální diskuse nebo možnost rozhodovat, jiné dítě se cítí hodnotné, pokud zdůrazňujeme jeho nenahraditelnost a výjimečnost.

Kdy do konfliktů sourozenců vstupovat a jakým způsobem?

Rodiče často říkají „Ať si to vyřeší mezi sebou!“ Ano, nechat děti, aby samy řešily své spory, může být skvělou příležitostí k učení důležitých sociálních dovedností. V situaci, kdy se ale konflikt emočně vyhrocuje a děti jsou slovně či fyzicky agresivní, by rodič zasáhnout měl. Nikoliv tím, že bude hledat viníka, ale modelováním efektivního vyjednávání. V opačném případě totiž rivalitu mezi dětmi nevědomě podporuje.

1. Umožněte oběma dětem říct, jak se cítí a co se stalo
   Měli bychom přitom pouze vyslechnout, přijmout a potvrdit emoce dětí – nepopírat je, neradit, logicky nevysvětlovat. Podobně bychom měli vzít vážně i to, že každé dítě vidělo situaci jinak, a nesnažit se zjistit, kde je „skutečná pravda“. Neměli bychom hodnotit ani hledat viníka.
   
2. Zklidněte emoce dětí a zesilte jejich „příjem“
   Opět popisně a nehodnotícím způsobem opakujeme či parafrázujeme, co dítě říká. Ujišťujeme se, jestli jsme to slyšeli správně. Děláme to hlavně proto, aby dítě vidělo, že ho bereme vážně. Zároveň se tím snažíme uklidnit emoce, aby byly děti více na příjmu.
   
3. Umožněte oběma dětem vnímat, jaká je situace z pohledu druhého
   Záměrně rovnou škrtám otázky typu: „Jak by ses cítil na jeho místě“ nebo „Jak by se ti líbilo, kdyby to někdo dělal tobě?“. Ty totiž vedou dítě k tomu, aby dál přemýšlelo o sobě, nikoliv o druhém. Měli bychom dětem spíš ukazovat, jak vypadá situace z pohledu toho druhého – jak ji vidí, co v ní cítí, jak o ní přemýšlí, co je pro něj důležité. Pomůže nám k tomu znalost vrozených potřeb různých typů osob osobnosti – viz kniha Milovat nestačí.
   
4. Pomozte dětem zprostředkovat dohodu
   Když se děti cítí pochopené, snadněji přijímají, že druzí mají jiné potřeby a jsou ochotnější k dohodě. I tu bychom ale měli dětem modelovat, než se to naučí dělat samy.
   
5. Rodič je taky jenom člověk
   Řešení každodenních sporů mezi dětmi je vyčerpávající. Trpělivost je ale na místě a váš přístup při častém opakování ponese ovoce. Je dobré si ale nejdřív zmapovat, jestli pro vás není některý z výše uvedených kroků problematický kvůli vašemu typu osobnosti. Pokud jsem například velmi racionálně založená, tak budu mít tendenci konflikt mezi sourozenci vnímat jako problém, který je potřeba co nejdříve vyřešit. Přistoupím tedy k logické analýze faktů a budu hledat pravdu. Jenže děti jsou v emocích a žádná fakta se nedozvím. Pokud je pro mě přirozené napojovat se na pocity druhých, tak dám dětem sice prostor pro projevení emocí, ale přenesu je na sebe a nebudu schopná být v dalších krocích konstruktivní. Prvním krokem by tedy mělo být určení typu osobnosti nás rodičů.

Čemu bychom se při sourozeneckých hádkách měli vyhnout?

Nejčastější chybou rodičů je, že chtějí rychle „udělat pořádek“. Křičí, hrozí tresty, přidělují vinu nebo nutí děti k mechanické omluvě. To ale nikam nevede – buď se v dítěti hromadí pocit křivdy, nebo se naučí omlouvat jen „na oko“. Neprospívá ani srovnávání („podívej se, jak to tvůj bratr zvládá“), protože tím zraňujeme sebehodnotu dítěte. A není dobré ani konflikty bagatelizovat – děti pak vnímají, že jejich pocity nejsou důležité.

Co rozhodně pomůže?

Chcete-li, aby spolu vaše děti dobře vycházely a jejich vztah byl bezpečným trenažerem rozvoje sociálních dovedností, je důležité znát jejich typy osobnosti. Určit typ osobnosti dítěte můžete nově prostřednictvím rozvojového programu pro rodiče. Více se o něm dozvíte zde: