BLOG

Dětem chybí kamarádi – pandemie jako demoverze digitálního dětství

divka-sedi-na-zemi-s-hlavou-v-dlanich

Že dětem chybí kamarádi, teď řeší snad úplně každý. Je to jeden z hlavních argumentů, proč otevírat školy. Pravdou je, že v posledních letech byla škola (a jeden či dva kroužky) pro mnoho dětí jediným místem, kde se s kamarády fyzicky potkávali. Zbytek času s nimi trávili virtuálně. Je paradoxní, jak moc nás dopady izolace na psychiku dětí dneska zneklidňují. Ještě před rokem o nich nikdo nemluvil. Přitom k izolaci dětí a negativním dopadům z ní vyplývajících dochází plíživě už posledních několik let. Pandemie tento trend jen urychlila. A stala se do jisté míry demoverzí toho, jak bude vypadat dětství v budoucnosti. Ne v důsledku covidu, ale digitálních komunikačních technologií.

K čemu vlastně děti v jednotlivých fázích vývoje kamarády potřebují?

Děti „školkového“ věku

Tří až šestiletým dětem chybí kamarádi, protože je potřebují jako partnery pro své hry, ve kterých se navíc učí základy sociálních dovedností – navazovat kontakt či reagovat sociálně přijatelným způsobem. Do jisté míry k tomu může sloužit i rodina, zejména pokud má dítě více sourozenců. Ale ani tak nemusí být vyhráno. Vztahy mezi sourozenci totiž bývají často rivalitní – ani ne tak kvůli sourozenecké konstelaci, jako spíš z důvodu typové rozdílnosti či v důsledku nerespektující výchovy, v rámci níž si děti vybíjejí na sourozencích frustrace ze svých nenaplněných potřeb.

Suplovat ve hře kamarády mohou také rodiče, ale nebývá to snadné. Ne každý rodič se dokáže na hru dítěte dobře napojit a rozvíjet ji tak, aby v ní dítě a rodič byli rovnocennými partnery. Mnoha rodičům se nedaří vystoupit z jejich rodičovské role – i v rámci hry zůstávají „rodiči“, kteří především vychovávají, upozorňují na chyby, přebírají řízení apod.

Děti mladšího školního věku

Skrze vrstevníky si děti v mladším školním věku postupně lépe uvědomují samy sebe – porovnávají se s ostatními, aby zjišťovaly, jaké jsou ony samy. Ideální je, když se to neděje v příliš výkonově orientovaném prostředí. Pak se totiž přirozené učení se tomu „jsem jiný, než ty, a je to v pořádku“ mění na „jsem lepší, než ty“ (k čemuž bohužel vede převažující způsob hodnocení v českých školách založený na tzv. sociální normě).

Naopak ideálním prostředím pro uvědomování si sebe sama je volná hra s kamarády, která byla dřív přirozenou součástí života každého dítěte. Díky ní jsme se učili empatii, spolupráci, řešení problémů, ale také překonávání vlastní frustrace či zvládání negativních emocí. Bohužel v posledních letech si děti hrají s kamarády stále méně – o důvodech a dopadech tohoto stavu se můžete dočíst v knize Svobodná hra manželů Danišových.  

Z pohledu Teorie typů je volná hra s kamarády navíc přirozeným prostředím, kde se mohou učit být samy sebou.  Ve volné hře se totiž nejvíc projeví jejich vrozené dispozice – děti si vybírají dovednosti a role, pro které mají přirozené vlohy, a účinně se v nich zdokonalují.  Zároveň se bez tlaku autorit učí i to, co jim tak přirozené není, protože napodobují kamarády. S nimi také ochotněji vystupují ze své komfortní zóny – pouštějí se do činností, pro které by samy neměly odvahu, nebo by je vůbec nenapadlo, že se problém dá řešit jiným, než jejich obvyklým způsobem.  

Prostoru pro volnou hru bohužel v posledních letech rapidně ubylo. Většinu času trávily děti velmi strukturovaným způsobem – dopoledne ve škole, odpoledne na kroužcích a přípravou do školy. A volný čas, který jim zbýval, věnovaly stále častěji digitálním technologiím. Prostor pro fyzické potkávání se s kamarády a přirozený rozvoj sociálních dovedností tedy nezmizel až s covidem. Mizí už několik posledních let.

Dospívající

Dospívání je obdobím velkých nejistot

Puberťáci sice vypadají jako dospělí a chtějí, abychom s nimi jako s dospělými jednali, ale jsou to z hlediska vývoje ještě děti. Děti, které se musí zcela odpoutat od rodičů, aby mohly najít vlastní nezávislou identitu. Dospívající potřebuje zjistit, kým skutečně je, kam směřuje, jak ho vnímají ostatní. Vrstevnická skupina mu poskytuje jak prostor pro pocit vlastní jedinečnosti, tak místo, kde splyne s davem. Pocit bezpečí i příslušnost ke společným hodnotám si dospívající potvrzují nejen verbálně, ale také fyzicky – často na sebe kamarádsky sahají a objímají se. Teď už rok nemohou.

Nicméně za to, v jak neutěšeném psychickém stavu se mnozí dospívající dneska nacházejí, nemůže jen izolace v důsledku covidu. Počet dospívajících, kteří trpí psychickými potížemi (úzkostmi, depresemi) sice za poslední rok významně stoupnul, ale tenhle trend sledují psychologové už posledních pět let.

S trochou nadsázky můžeme říct, že nám pandemie ukazuje, jak to s našimi dospívajícími může dopadnout, pokud se z reálného světa přesunou téměř výhradně do toho virtuálního.

Vědci v zahraničí už delší dobu poukazují na to, jaká rizika mají digitální komunikační technologie pro vývoj mozku, a zdůrazňují přitom hlavně období dospívání (tj. od přibližně od 11 let). Výzkumy v posledním desetiletí totiž odhalily, že v pubertě dochází k významné reorganizaci mozku, v jejímž důsledku je mozek citlivější na zásahy z vnějšku mnohem více než je tomu u mladšího dítěte či dospělého.

Mozek se reorganizuje

Kolem 11 roku odstartují hormony bouřlivý rozvoj emočního centra a racionální mozek, který do té doby už zvládal emoce dítěte celkem dobře korigovat, tento vývoj nestíhá. Mezi ním a emočním mozkem se musí vytvořit nová, rychlejší spojení (probíhá myelinizace – obalování spojů bílou hmotou). To ale nějakou dobu trvá, a v důsledku jsou dospívající

  • náchylnější k impulsivnímu chování a dělají „nerozumná“ rozhodnutí,
  • snižuje se jejich schopnost sebekontroly a sebeřízení (ztrácejí i dovednosti, které se do 11 let stihli naučit),
  • jsou velmi náchylní (více než dospělí) vytvořit si na čemkoliv závislost.

Dospívající také trpí spánkovou deprivací, jsou méně odolní vůči stresu a více trpí obavami z budoucnosti, protože hledání vlastní identity přináší i pochybnosti o tom, jak v dospělé roli obstojím.

detem-chybi-kamaradi-smutna-divka-se-diva-do-zrcadla-s-hlavou-v-dlanich

Kontakty s vrstevníky jako povolený doping

Prevencí psychických nemocí a závislostí vznikajících v období dospívání jsou právě kontakty s vrstevníky. Ty přinášejí pocity radosti a úspěchu na bázi serotoninu a oxytocinu. To se ovšem děje především v reálném světě, nikoliv virtuálním. V tom totiž platí jiná pravidla – úspěch se hodnotí výkonem v počítačových hrách či například na základě ideálu krásy.  Pozitivní pocity jsou ve virtuálním světě způsobované především dopaminem – což je chemikálie úspěchu, na které si rychle vytváříme závislost. Navíc ze vztahového hlediska je ve virtuálním světě ještě obtížnější uspět, než v tom reálném.

Dětem chybí kamarádi – dopady na různé typy se liší

I v dospívání platí, že prožívání a chování dětí se liší v návaznosti na typ osobnosti. Pokud to hodně zjednodušíme, tak je pravděpodobné, že extravertní děti navázaly dostatek sociálních kontaktů v době před covidem a pokračují v tom dál v on-line světě.  To neznamená, že jim ten reálný nechybí a že u nich nehrozí rozvoj zmiňovaných závislostí či úzkostí. Sociální a komunikační dovednosti si už ale stihly alespoň částečně rozvinout.

I když by se laickým pohledem mohlo zdát, že introverti si v dnešní „izolované době“ spíše libují a vážná rizika jim nehrozí, u dospívajících to rozhodně neplatí. Protože pobyt ve vnějším světě je pro tyto děti vystupováním z jejich komfortní zóny (která se nachází v jejich vnitřním světě myšlenek a představ), byly až do puberty v sociálních kontaktech méně aktivní, a své komunikační dovednosti tudíž i méně rozvíjely. Právě v dospívání je „nejvyšší čas“ se vnějšímu světu více otevřít a rozvinout své „extravertní já“ – tedy sociální a komunikační dovednosti, pomocí kterých mohou uspět jak mezi svými vrstevníky, tak později v životě.

Komunikaci s lidmi nelze trénovat jinak než komunikací s lidmi.

Bez přímého kontaktu se dospívající nenaučí v sociálních interakcích fungovat – nerozvinou empatii, nenatrénují navazování a rozvíjení hovoru, naslouchání, logickou argumentaci či přijímání zpětné vazby. V důsledku toho se jim v sociálních kontaktech nebude dařit, což jejich sociální izolaci jenom prohloubí. Především z těchto dětí se rekrutují ty, které dneska volají na Linku bezpečí či plní ordinace klinických psychologů. Je pravděpodobné, že to jsou děti, které zvyšují čísla ve statistikách výskytu psychických nemocí v dospívání. A je dobré si uvědomit, že to není jen důsledek pandemie.

Aktuálně řešíme, že dětem chybí kamarádi. Možná nám ale prostě covid ukazuje, kam bychom i bez něj dospěli během pár let. Zkusme vzít současnou situaci jako příležitost nahlédnout do budoucnosti, která naše děti čeká, pokud se vzdají možnosti trávit čas s vrstevníky v reálném světě a nahradí ho zcela světem virtuálním. Doteď to mnohé z nich dělaly dobrovolně. Poslední rok to dělají z donucení. A mnohé z nich si začínají uvědomovat, jak jim skutečné kontakty s kamarády chybí. Pokud jim tenhle postoj vydrží, bude mít alespoň v něčem tato pandemie pozitivní dopad.

Sdílejte s přáteli

Komentáře k článku

Napsat komentář

Skvělé — jsem ráda za váš zájem

Některá videa zveřejňuji zdarma, abyste měli možnost vyzkoušet, že to myslím s vaším sebepoznáním dobře. Pokud by vás zajímala videa další, stačí zadat váš e-mail a já vám je ráda pošlu.

Šárka