5 rad pro výchovu „pravidelných“ dětí (SJ typů)
Rády dělají, co se má, a tvoří podle předlohy. Upozorní nás, když porušujeme pravidla. Nutí nás rozmyslet si, co budeme dělat zítra. A pohlídají, abychom si to na poslední chvíli nerozmysleli. To jsou děti s potřebami STABILITA, PŘEDVÍDATELNOST a SPOLEHLIVOST.
Čekáte pět rad pro výchovu těchto dětí? Vydržte prosím na konec článku. Budete-li rozumět vrozeným potřebám těchto typů, rady budou mnohem lépe fungovat.
Stabilita
Mozek těchto typů funguje tak, že vše nové porovnává s tím, co zná z minulosti – informace a zážitky mají tito lidé pečlivě uložené a roztříděné ve své vlastní „knihovně“ zkušeností. Potkají-li se s něčím novým, je to pro ně důvěryhodné a bezpečné pouze v případě, že to ve své knihovně najdou. Nebo alespoň něco velmi podobného. Vše nové je zprvu znejistí, protože pro to nemají v hlavě správný „šuplík“. V knihovně také hledají osvědčené postupy, které jsou efektivní tím, že vedou rovnou k výsledku – aby bylo „hotovo“.
Pro děti s potřebou stability je důležité zjistit, „jak to chodí“. Jsou-li součástí skupiny (rodiny, třídy, kroužku), nejdřív nasávají informace, aby věděly, jaká zde platí pravidla, co se smí a co se nesmí. Kvůli své potřebě stability totiž chtějí vědět, v rámci jakých mezí se mají chovat. Pokud někdo porušuje pravidla, znamená to pro ně nejistotu: Změnilo se něco na pravidlech? Je potřeba to zjistit, tedy oznámit autoritě (rodiči nebo třeba paní učitelce). Dospělé totiž tyto děti vnímají jako stabilizační prvek a očekávají, že budou dodržování pravidel hlídat a zařídí nápravu.
„Syn nechápe, že někdo pravidla nebere vážně, a snaží se ‚pomoci‘ tím, že to řekne dospělému. Někdy to bere jako pomoc tomu dítěti, někdy učitelce, někdy všem. Když mu řeknu, ať nežaluje, nechápe, co myslím. Žalovat je přece házet špínu na ostatní, ne upozorňovat na porušování pravidel.“
Okolí to bohužel obvykle vyhodnocuje jako žalování. Tyto děti se ale ujišťují, zda pravidlo stále platí. Za „žalováním“ můžeme také vidět snahu druhým pomoct, ochránit je před problémy. SJ děti si totiž (na rozdíl od některých jiných typů) dobře pamatují, jaké důsledky mělo porušení pravidla v minulosti nebo k čemu vede nebezpečné chování.
Předvídatelnost
Těmto dětem vyhovuje, když vědí, co se bude dít v nejbližší budoucnosti. Nemají rády překvapení – více si cokoliv užijí, když vědí, do čeho jdou, jak to bude probíhat, a to včetně pro ostatní nepodstatných detailů.
Tyto děti špatně snáší, když se změní plán a my jsme je na to nepřipravili. Jako „plán“ přitom vnímají i jakýkoliv námi nahlas vyřčený nápad, který my bereme jako jednu z možností. Pokud jsme dostatečně nezdůraznili, že „je to zatím jenom možnost, teprve se rozhodneme, jak to doopravdy bude“, riskujeme minimálně zklamání dítěte, v horším případě i zásek a neochotu se aktivit účastnit či na úkolu spolupracovat.
Potřeba předvídatelnosti spolu s potřebou stability způsobují u těchto dětí očekávání, že se věci budou dít tak, jak bylo řečeno, a ideálně pořád stejně. Změna od zaběhlého fungování a nutnost se s touto změnou vyrovnat (něco se děje jinak, než jak to bylo vždycky) může způsobit, že dítě „zamrzne“. Co konkrétně jim v dané situaci vadí, ale nezjistíme otázkami typu: „Tak co jsi chtěl?“ ani „Co se ti nelíbí?“ Dítě je totiž v emocích a analyzovat situaci racionálně se mu nedaří. Některé děti tohoto typu přitom emoce silně projevují (pláčou, vztekají se), jiné je drží v sobě a působí až netečně.
Když jsou tyto děti starší a mají více zkušeností, se změnami si lépe poradí – mají už v zásobě dostatek postupů, které v minulosti v podobných situacích fungovaly. Dokonce se mohou v chaosu chopit organizace, aby do situace vnesly nějaký řád, a brát na sebe zodpovědnost, aby byly úkoly splněny. Druhé lidi také často varují před nebezpečím – i zde jim výborně slouží jejich systematická paměť: vypadá to, že mají katastrofické scénáře, ony ale jen ze zkušenosti vědí, co špatného se může stát.
„Pro dceru je důležité, aby se věci dělaly správně. Třeba vyčte babičce, že se nerozhlídla, když přecházela. Nebo řekne: ‚Mami, ty jsi mě utřela špatně, musíš mě utírat správně, první za krkem.'“
Spolehlivost
Děti tohoto typu s největší pravděpodobností vyrostou v dospělé, na které se bude moci okolí spolehnout. Budou se snažit plnit závazky a obtížně ponesou, když se jim to nebude dařit. Díky potřebě spolehlivosti budou také ochotně hlídat, aby i druzí plnili, co mají, bylo možné se na ně také spolehnout a systém dobře fungoval jako celek.
Potřeba spolehlivosti se promítá také do toho, jak tyto typy přistupují k úkolům. Očekávají, že jim autorita dá jasně najevo, co mají a co nemají dělat. A poskytne také zpětnou vazbu – potvrzení, že dělají to, co se očekává nebo splnili úkol v souladu se zadáním. Teprve pak si může SJ typ věc ve své hlavě uzavřít a dělat něco dalšího.
To samozřejmě neznamená, že tyto děti nefungují spontánně. Za jejich spontánní aktivitou můžeme ale většinou vidět jejich minulou zkušenost (dělají to, co už někdy dřív vyzkoušely) nebo napodobování někoho jiného (tím se taky nejlépe učí).
„Ve školce měly děti namalovat strom. Všechny malovaly, jen dcera začala usedavě plakat. Protože nevěděla, jaký strom to má být.“
Kreativní projekty, při kterých od nich někdo žádá, aby něco nového vymyslely, zapojily fantazii nebo šly až za hranici reality, je nelákají. Ba co víc, mohou se v nich cítit velmi nejistě a zažívat pocity selhání, pokud okolí nechápe, že potřebují velmi konkrétní zadání, ideálně s ukázkou možného výsledku. To samozřejmě neznamená, že tyhle děti nemohou být kreativní. Naopak. Čím strukturovanější zadání dostanou, tím tvořivější se budou cítit.
Pět rad pro výchovu SJ dětí:
- Říkejte dopředu, co se bude dít, popište i náhradní varianty (pro případ komplikací). Pozor na překvapení.
- Stanovujte pravidla, dodržujte režim, aby dítě vědělo, v rámci jakých mezí se může chovat. Neobviňujte ho ze žalování (ujišťuje se, zda pravidlo stále platí).
- Podporujte dítě při sbírání zkušeností, mějte velkou trpělivost (netlačte na něj, dokud si není jisté). V novém prostředí připomínejte, z jaké zkušenosti může čerpat.
- Říkejte velmi přesně, co od dítěte očekáváte, nenechte ho tápat v příliš vágním zadání (chce-li, ukažte mu postup).
- Buďte čitelní, konkrétní a doslovní. Nenechejte dítě, aby si muselo domýšlet a číst mezi řádky.
„Šimon mi dřív pořád připomínal, co jsem řekla, ptal se, proč už to neplatí. Třeba ráno je hezky a já navrhnu, že bychom mohli jít k řece. Během hodiny se to ale změní – napadne mě jít s kamarádkou a jejími dětmi do parku. Pak se mě Šimon zeptá, kdy už půjdeme k řece. Já mu nadšeně líčím změnu plánu a on je celý zklamaný, že jsem ráno říkala něco jiného. V takových situacích mě štvalo, že se na mě zlobí, že nemá radost. Díky znalosti TT se v tom, co říkám, už dost krotím. Aby to nebyl proud nápadů a možností, ale jen to, co se opravdu stane.“
Čtyři typy v rámci temperamentu SJ
Ani SJ děti NEJSOU STEJNÉ. Rozmanitost projevů je daná:
- prostředím, ve kterém dítě vyrůstá (typ výchovy, model rodičů),
- věkem (proto jsou v knize „Nejsou stejné“ kapitoly o všech typech rozdělené do tří vývojových fází a končí dospíváním)
- různým nastavením mozku čtyř „podtypů“ – ESTJ, ISTJ, ESFJ a ISFJ.
Rozdíly mezi čtyřmi podtypy nemusí být v útlém věku dětí snadno rozpoznatelné. Zejména to, jestli je dítě extravertní nebo introvertní, se nám může těžko určovat, protože především v nových situacích se všechny SJ děti drží nějakou dobu zpátky. Důvodem je způsob, jakým přijímají informace – vše nové porovnávají s tím, co už znají z minulosti, a proto nějaký čas tráví uvnitř, ve své hlavě (než prohledají svou „knihovnu“ zkušeností). Navíc za důvěryhodné považují tyto typy jen to, co už zažily či na co mají z minulosti osvědčený postup.
Čím mladší dítě je, tím méně zkušeností z minulosti má, a snižuje se proto šance, že se v nové situaci rychle zorientuje. Jak dítě roste, rozdíly mezi jednotlivými podtypy se zvýrazňují a určitě má smysl se o jeho identifikaci postupně pokoušet. Teprve znalost celého typu vám totiž poskytne kompletní obrázek o vašem dítěti, zlepší komunikaci a taky ukáže, jakým vzdělávacím či profesním směrem by se dítě mohlo jednou vydat.
Kde jednotlivé typy najdete v knize NEJSOU STEJNÉ?
ESTJ v kapitole „Dominantní TE“: Ze všech SJ typů mívají tyto děti největší potřebu organizovat své okolí. I když se jako všechny SJ děti v nových situacích drží zpátky, jejich přirozenost jim velí brzy začít něco dělat nebo říkat druhým, co dělat mají. Rády dělají věci samy a po svém, ale v bezpečných mezích osvědčených postupů a stanovených pravidel.
ISTJ v kapitole „Dominantní SI“: Tyto děti bývají ze všech SJ typů nejméně ochotné se v útlém věku socializovat – tráví hodně času ve svých hlavách a mají malou potřebu to, co dělají nebo prožívají, sdílet s okolím. Přesto mohou být akční, ale jen tam, kde to dobře znají a cítí se jistě. Jsou velmi silně vázány na své nejbližší a nemají potřebu komunikovat s jinými lidmi, s jedinou výjimkou – když se to týká pravidel. Na jejich dodržování důsledně dbají.
ISFJ v kapitole „Dominantní SI“: Tyto děti (podobně jako ISTJ) preferují svůj vnitřní svět (jsou introvertní), zároveň je ale silně přitahuje svět lidí (kvůli sekundárnímu extravertnímu cítění FE). V nové skupině se snaží poznat, co je „správné chování“, a napodobováním ostatních dobře zapadnout a vyhovět očekáváním. Snadno se napojují na pocity druhých, silně také prožívají své vlastní emoce – zpravidla v situacích, kdy se něco děje jinak, než jsou zvyklé.
ESFJ v kapitole „Dominantní FE“: Tyto děti jsou ze všech SJ typů nejvíce v kontaktu se svým prožíváním. Vše, co se děje, rychle hodnotí ve vztahu k tomu, jak se ony při tom cítí, a mají potřebu o tom okolí průběžně informovat – co se jim líbí / nelíbí, mají nebo nemají rády, že jsou unavené, že se nudí apod. Očekávají, že to okolí zajímá a bude na to reagovat. Své emoce potřebují prožít „nahlas“ a cítit, že je okolí bere vážně. Když se jejich pláč nebo vztek snažíme rychle ukončit, přidávají na intenzitě – odmítáme-li jejich emoce, vnímají to, že odmítáme je samotné, že už je nemáme rádi.
Komentáře k článku
Napsat komentář
Související články
Jak kritizovat a nenarušit vztahy
Snažíte se o respektující komunikaci, abyste měli dobré vztahy. Jakmile ale dojde na kritiku, málokdy zůstane komunikace ve věcné rovině bez emocí. Lze tomu předejít? Ano, pokud druhým řekneme, jaké máme vrozené potřeby a co z toho vyplývá pro zpětnou vazbu. V tomto článku to lidé vašeho typu vyjádřili za vás. Stačí to předat dál –… Číst dál
Prokrastinace = šetrné nakládání s naší energií
Každý z nás někdy odkládá úkoly. Lišíme se v tom, proč to děláme. Je za tím rozdílné vrozené nastavení našich mozků - odkládáme to, co nás nebaví a vyčerpává. Šetříme tím energii. A to není vždycky špatně. … Číst dál
Když dítě neposlouchá
Bez NE se ve výchově neobejdeme. Co ale dělat, když dítě neposlouchá? Je přece potřeba dětem vymezovat hranice. Zastavit ho, když zatím samo nedokáže vyhodnotit situaci. Je také důležité, aby dítě získávalo zkušenost s tím, jaké chování je nebezpečné, a dostávalo zpětnou vazbu, co je druhým nepříjemné nebo jim ubližuje – nejlépe přímo od dotčené osoby.… Číst dál
Marie
Dobrý den, zajímalo by mě, jestli podle Vás pro dítě typu ISFJ (možná ESFJ) je vhodné montessori vzdělávání na základní škole. Dlouho jsme se rozhodovali, že syna místo do klasické školy dáme do montessori třídy, kvůli odlišnému přístupu – možnost volby, co ho zrovna teď zajímá, učitel třídu neřídí, je spíš pozorovatelem, průvodcem, místo známek slovní hodnocení atd. Nakonec nastoupil do klasické školy a zatím to vypadá, že mu právě ten systém (učitel dá zadání, děti ho splní, dostanou známky atd.) vyhovuje. Pořád nad tím přemýšlím, protože vnitřně jsem ztotožněná právě s montessori systémem, ale díky přečtení Vaší knihy mě napadlo, že možná pro syna je právě ten klasický přístup vhodnější… moc děkuji za odpověď.
Šárka z Teorie Typu
Dobrý den, jedna věc je Montessori systém (nebo jakýkoliv jiný systém), druhá je konkrétní učitel, který v něm učí / provází. V klasické škole jsou většinou ISFJ (ESFJ) děti poměrně úspěšné, protože je v něm dostatek režimu, pravidel a řádu (většina učitelů na základních školách jsou SJ typy). Je samozřejmě fajn, když se učí tyhle děti taky vykračovat ze své komfortní zóny a trénovat se i v tom, že úkoly nemusí mít jedno správné řešení, že hledání alternativních řešení přináší kolikrát lepší výslednou kvalitu… že důvěra v autority je sice důležitá, ale je třeba rozvíjet i kritické myšlení apod. Montessori systém může být pro dítě typu ISFJ (ESFJ) výhodný v tom, že sází na plánování a vyhodnocování plánů, opírá se o práci s pomůckami, u kterých je jasně daný účel a učitel dětem ukáže, jak fungují (a SJ děti, které rády trénují to, co se naučily, mohou s těmito pomůckami dobře trénovat). Potíž může nastat ve chvíli, kdy učitel na 1. stupni Montessori školy očekává, že nejenže je dítě vnitřně motivované učit se a samo si stanovovat další cíle svého učení, ale že si taky své učení umí plánovat, průběžně se kontrolovat apod. Tohle v první třídě neumí skoro žádné dítě, ale někteří Montessori učitelé (z mé zkušenosti) tohle u dětí očekávají. To samozřejmě může být náročné pro různé typy dětí – z různých důvodů. SJ typy mají tu „výhodu“, že učit se plánovat a dokončovat úkoly je něco, co jim z jejich podstaty dává smysl. Ale to neznamená, že už to umí. A hlavně tyhle děti natolik ctí autoritu, že očekávají, že jim autorita jasně řekne, co mají dělat, co se očekává. A může se stát, že Montessori učitel jim to neřekne – řekne, ať si zvolí samo. A to může být pro dítě hodně bezbřehé a může se držet toho, co už dělalo včera a předevčírem, protože tam už ví, jak na to. Místo toho, aby se posouvalo dál a učilo se nové věci. Dobrý Montessori učitel určitě vnímá, že děti jsou různé a potřebují v tomhle smyslu různou míru podpory. Ale je možné, že sám je typ, který si rád přichází na vše sám, a očekává, že to tak mají všichni, a děti v tom tzv. „nechá“. A ony se pak mohou cítit ztracené. Ale jak jsem psala na začátku, to už záleží hodně na daném učiteli, ne na systému jako takovém.
Ella
Dobrý den,
Syn je pravděpodobně ESTJ, první jsem myslela, že je stejně jako manžel ISTJ, ale teď ve 3 letech jsou jasně vidět odchylky. Strašně rád říká ostatním co mají dělat. Nebo třeba taťkovi řekne, že mu špatně utírá nos. 🙂 Tím nás dost pobavil. Celkově začal dost brzy mluvit, a je těžké ho vyrušit, když on něco oznamuje. Takže myslím že typ sedí. Já jsem ENFP. A na co bych se chtěla zeptat. Syn chodí již 4 měsíce do školky, sice s přestávkami kvůli nemocem, prázdninám, delší návštěvy rodiny atd. , ale přeci jen to jsou 4 měsíce, a ráno máme problém tam syna dostat, vždy tam bez výjimky nechce jít, ať to ukazuje pláčem nebo jen to oznamuje a zkouší aby jsme ho nechali doma. Ve školce když odejdeme je bezproblémové dítě, vše jí, nepláče, pracuje dle očekávání. Když ho vyzvedneme někdy je neutrální, jindy vypráví co vše dělali a je nadšený. Nikdy není smutný. Jde mi o to zda je lepší vytrvat a trvat si na svém. Nebo syna ze školky stáhnout. Pro mě jsou ty rána dost vyčerpávající a psychicky náročné, manžel trvá jen na tom, že jsme dělali pořád změny a neměl si čas zvyknout. Když se ho zeptám co se mu tam nelíbí, řekne že je tam moc dětí. Děti má rád, a když je okolo 1-2 děti dokáže se slušně rozdovádět. Ale ve školce až po 3 měsících přišel s prvním jménem spolužáka.
Šárka z Teorie Typu
Dobrý den, myslím, že má manžel pravdu 🙂 Je potřeba, aby byla docházka do školky co nejvíc pravidelná. Ideálně skutečně každý pracovní den. Takže doporučuju jenom vydržet. Na otázku, co se mu tam nelíbí, nemůže úplně objektivně odpovědět, na to je malý, i když vypadá, že má názor na všechno už teď 🙂 Ideální by taky bylo, kdyby se při odchodech do školky vše dělo pořád stejným způsobem, ve stejném pořadí, třeba namalovaném v jednotlivých krocích na ledničce, které si může „odškrtávat“ – nebo třeba posouvat magnet podle toho, kde v přípravách na odchod právě jste. Nejde o to ho chválit za to, jak to hezky plní, ale aby on sám měl kontrolo nad tím, co se děje.. popř. mohl rozhodnout, v jakém pořadí to chce dělat, když to budete malovat a dávat tomu pořadí. To mě teď napadlo, sama budu zvědavá, jestli vám to bude fungovat.. výzva to bude ale spíš pro vás než pro něj 🙂 ale díky manželovi jste určitě „trénovaná“ 🙂
LuciV
Hezký den,
předně mockrát děkuji za knihu, tolikrát mi otevřela oči a nebo pohladila po duši. Hlavně v těch věcech, kdy jsem uvnitř cítila, že se k synovi mám chovat takhle, ale okolí mi dávalo najevo, že mu chodím moc vstříc a mám ho pořádně nechat zvyknout si na „život“. Syn je ESTJ a podobně jako paní nade mnou měl zpočátku problém se školkou. Ovšem jak si to zajel jako rutinu, už problém není a je tam za jedno z nejvíce spolupracujících dětí. Stejně tak má problémy s babičkami/dědečky, které vídá málo a prostě s nimi nechce komunikovat. A je mu to vyčítáno a ještě se mu předhazuje mladší sestřička (typ ještě nejde poznat), která je přirozeně vítá, sedá si k nim a ukazuje věci. Už jsem se částečně naučila si to nebrat. Ale moje hlavní otázka je: co dělat, pokud se skutečně něco rychle změní a je potřeba reagovat? Dám příklad: ráno jsme s manželem museli narychlo jet řešit něco do banky. A bylo třeba, aby někdo syna odvezl do školky. Hned ráno jsem synkovi oznámila, že pojede s dědou. Vše jsem mu vysvětlila věcně, že je to výjimečné, že ho odvedu až k autu apod. Ale nešlo to. Nevlezl ani do auta. Přesně jak popisujete, nedokázal ani říct, co mu vadí. Jen s dědou ne. Ať ho děda klidně vyzvedne, ale musí jet s maminkou. Nakonec jel manžel do banky sám, dědeček supěl a nadával, co si ten kluk vymýšlí a já mu na to ještě přistoupím. Přišlo mi ale, že ústup byl jediné řešení, syn hrůzou skoro nedýchal.
V těchto situacích často slýchám, co ten kluk bude v životě dělat, že mu nikdo nebude ustupovat a přece si nemůže věci vyřvat. Jenže já vidím, že je už v mnoha věcech schopen ustoupit, dělat kompromisy, dřív to tak nebylo. Ovšem ve věcech, kdy je nejistý, prostě kompromis udělat nedokáže. Sama jsem ENFJ a tak mě trápí, že mého syna (mě) rodina v těchto situacích nedokáže přijmout.
Předem děkuji za odpověď a ještě jednou děkuji za zvýšení sebedůvěry v mateřství.
Mějte se krásně!
Šárka z Teorie Typu
Zdravím, Lucie, chápu, že pro vás jako ENFJ je těžké odpoutat se od hodnocení okolím… Ale vaše dítě je to nejdůležitější a je třeba ho před okolím bránit. A co se týká té neočekávané situace – je třeba ho připravovat i na to, že mohou nastávat neočekávané situace… tedy u čeho to jde, tak mít nějaké scénář, který se použije vždycky,když přijde taková situace… já vím, že to není možné vždy. A potom zkusit ho nechat v té situaci, aby mohl o něčem rozhodovat – v rámci toho, co nemůže ovlivnit, aby mohl rozhodnout alespoň něco. Aby měl pocit, že má tu situaci nějak pod kontrolou. Držte se, Šárka
Kateřina
Dobrý den, chtěla jsem poprosit o radu. Jsem si jistá, že nejstarší syn je SJ typ. Zatím nevím, jaký typ jsem já, asi NF. Ale vnímám velkou rozdílnost v našich potřebách. Největší rozdíl vnímám v tom, kdy se syn naštve nebo ho něco trápí – v takové chvíli mám tendenci děti obejmout, naslouchat, nenechat je v tom samotné. U mladších dvou to funguje, ale nejstarší (je mu 7), chce být v tu chvíli sám. Sám se uklidní a pak teprve o tom chce mluvit (nebo nechce vůbec). Pro mě je to hrozně těžké, když vidím, že si zaleze do postele a sám tam pláče. Že nevím, jak mu v tu chvíli pomoci, podpořit ho, protože o kontakt v tu chvíli nestojí. Souvisí to s jeho typem? Je dobré opravdu v tu chvíli dítě nechat samotné? Tím, že to mám sama úplně jinak, si pořád nejsem jistá. Ŕíká, že chce být sám a já to respektuju, ale vnitřně cítím, že mu strašně chci pomoct. Ale nevím jak. Dočetla bych se o tom víc v knize nebo dozvěděla ve webinářích? Zatím jsem viděla jen některé zdarma. Moc děkuji za radu.
Šárka z Teorie Typu
Dobrý den, Kateřino, ano, s typem to souviset může. Prostě mu řekněte to, co mi tady píšete – že vy byste mu chtěla pomoct, ale respektujete to, co v té chvíli potřebuje on. Že jste mu k dispozici hned, jak bude potřebovat.. že mu dáváte jeho čas, pokud mu víc vyhovuje být nejdřív sám. Šárka
jana
Dobrý den,
máme doma téměř 6-ti letého syna Davídka, který mi dle vysvětlení jednotlivých potřeb/rozhodování/vnímání z Vaší knihy „vychází“ na typ ISTJ. Hodně silně se projevuje jeho potřeba pocitu bezpečí, kterou si hledá v situacích z minulosti. Čím dál více tedy narážíme na nechuť/strach (nevíme) zkoušet a objevovat věci a činnosti nové. Nechce se učit jezdit na kole, plavat, bruslit, nechce jít jinou cestou k babičce, o ochutnání nových nebo jinak připravených jídel ani nemluvně. Vždy jsme se snažili dát mu dostatek prostoru a času na to, aby si ke všemu došel sám. Snažili jsme se odrážet nátlak okolí, které má tendence přesvědčovat, tlačit, srovnávat. Nyní jsme, ale ve fázi, kdy začínám sledovat, že ho jeho chování začíná limitovat při hře s kamarády. Bydlíme na vesnici, děti tu „lítají“ venku, lezou na stromy, skáčou do vody u jezu, jezdí na kole.. ale Daví to neumí, stojí opodál a někdy už ani to ne.. jde radši za námi, je posmutnělý. Když mu řekneme, že něco půjdeme zkusit, třeba plavat, začne plakat. Nevzteká se, jen pláče. I přes naše neustálá ujištění, že je jedno jestli se to naučí, ať si to jen vyzkouší a uvidím sám, jestli ho to bude bavit, nic dělat nechce. Zároveň se snažíme ujistit ho, že všechno bude zkoušet s námi, že se mu nic nestane, že ho máme rádi, že nám může věřit. Když jsem ho párkrát i přes slzy něco donutila udělat – jet na kole, jít jinou cestou, tak měl vždycky ve výsledku radost, že něco dokázal, něco nového poznal. Ale nechceme ho do ničeho nutit, jsou to velice stresující situace pro celou rodinu (máme tři děti) Davídek je nejstarší. Začal i více vyhledávat mladší děti, které mu „neutečou“. Paní učitelka ve školce nás přesvědčila, ať mu dáme odklad z povinné školní docházky, že má malé sebevědomí. Ale jak mu sebevědomí posílit, když nic nechce zkusit, nechce vynaložit žádné úsilí a snažit se to kompenzovat našim úsilím, také asi správná cesta není. Viděla jsem i Váš webinář ohledně sebeúcty/sebehodnoty/sebevědomí dětí, ale stejně si neumím odpověď na otázku, jestli ho do nových věcí víc „tlačit“ nebo pořád jen vyčkávat a koukat se na to, jak jinak velice šikovný kluk, se radši hraboší jen na pískovišti se 4letými dětmi a vrstevníci kamarádi mu utíkají. Jestli si najdete čas na Váš názor, budu Vám moc vděčná. Přeji hezký den 🙂
Katarína
Dobry den, aj ja sa vam musim podakovat za vas blog, stranku a aj klub teorie typu,pretože som vdaka tomu nasla kluc ku komunikácii s viacerými členmi rodiny. Moja otázka sa tyka 5r. syna ISFJ, konkrétne jeho hanblivosti a strachu zostat/ist kdekoľvek sam. To, ze sa odmieta zdravit susedom uz neriesim, to ze ani neodpovie na otazky mojim kamarátkam (mamickam) sa uz tiez snazim nejak im vysvetliť, ale začali mi učiteľky v škôlke naznačovať ze by bolo fajn keby s nimi začal komunikovat, nakolko bude uz predškolák a mal by sa trochu viac pripravovat na nástup do školy. Je nejaka cesta, ako ho motivovať k rozhovorom s dospelými? S rovesnikmi a detmi celkovo problém nema, je v kolektíve celkom oblubeny, zakladny problem je hanblivost pred dospelými. A ten strach zo samoty nejak verim ze snad prejde sam vekom, alebo sa mýlim? Budem vam veľmi vďačná za akúkoľvek odpoveď. Katarína
Šárka z Teorie Typu
Zdravím, Kataríno, nechala bych ho být. I to mluvení s dospělými postupně přijde, ale bude to trvat déle, než u jiných dětí. Do školy jde až za rok 🙂 Jen bych ho ujišťovala, že je to v pořádku, že se s jinými lidmi nechce bavit, aby si nepřipadal divný a necítil na sebe tlak. A poprosila bych o to i učitelky, aby ho do mluvení s nimi netlačily. Šárka
Markéta
Dobrý den, je možné, že je moje dcera kombinace SJ a ENTJ (možná trochu ENTP)? Nikde jsem se o protnutí více typů nedočetla. Děkuji!!
Šárka z Teorie Typu
Dobrý den, typy se ve skutečnosti neprolínají. Nicméně dokud člověk zná typy jen povrchně, snadno vidí společné znaky v jejich chování (což je v pořádku). Ale Teorie typů nedělí lidi do typů podle toho, jak se chovají, ale podle toho, jak mají vrozeně nastavený mozek – a tam k žádnému „prolínání“ nedochází. Šárka
Linda
Dobrý den, máme doma 4,5leteho syna, zřejmě ESTJ. Velmi šikovný a bystrý kluk. Mluví ve větách od dvou let, takže má teď na svůj věk velmi rozšířenou slovní zásobu. Od malinka mu vyhovuje režim, jakmile je nějaká náhlá změna, nese to špatne, třeba řeknu, ze v neděli budu dělat livance, ale v neděli ráno zjistím, ze nemam vejce. Nebo mu vždy nosime do školky svačinu, jakmile ji nemáme, špatně a pláč. Neustale nás upozorňuje, když něco uděláme špatne, aktuálně nás upozorní na kazde “sprosté” slovo, které s mužem řekneme, když při čištění zubu vylezeme z koupeny, ihned nás do ni zažene, každou návštěvu při příchodu upozorní, aby si šla umyt ruce a tak bych mohla pokračovat do nekonečna. Problem, v současné době, nastává ve školce, kam od letošního září začal pravidelne chodit, nejprve na 3 dny v týdnu, od října každý den. Minuly rok, byl stále nemocný, takže byl většinou doma. Chodí do soukrome školky, kde je jich maximálně 20 (po deseti ve dvou skupinách). Neustále děti (většinou ostatní divočejší kluky) upozorňuje na to, že se špatne chovají, že zlobí, snaží se je “vychovávat”, s tím by se ještě dalo pracovat, ale chce je za to trestat, bouchat a podobne. Doma ho vůbec fyzicky netrestame, neustále mu vysvetlujeme, ze ublizovat nikomu nemůže. Vůbec tomu nerozumím, protože když mě omylem bouchne hned se omlouvá, když v autobuse do někoho omylem šťouchne, hned se omluví. Jsme z toho špatní, protože je tam za agresora a že děti šikanuje. Na druhou stranu, učitelky ví, že to nedělá s tím, že by chtěl někomu ublížit cíleně, je to vždy spojené s tím, ze dělají něco co nemaji :/ Často se rozcili, když není po jeho, neustále s nim o tom mluvím a vím, ze se ty emoce musí naučit ovládat, ale co můžeme dělat víc? Je to jinak skvělý kluk, citlivý, empaticky, má obrovský hudební talent. Moc Dekuji.
Šárka z Teorie Typu
Dobrý den, pro ESTJ typ u kluka to může být „normální“. Ve školce to ale musí řešit učitelky – zasáhnout, když dětem ubližuje – přijít k němu, chytit ho za ruku a jasně a stručně mu říct, že si ve školce neubližujeme. Potvrdit jeho záměr – „chápu, že tě to štve, když druzí dělají.., ale ubližováním to neřešíme. Musí v tom být dost pevné a důsledné. Postupně se ty projevy zmnírní, nebojte… potřebuje dostat hodně sociální zpětné vazby od dětí, zažít důsledky, že si s ním nehrají atd. Pokud ještě nemáte knihu Milovat nestačí, tak v ní je myslím velmi povedený popis ESTJ typu, podobně doporučuji rozhovor o ESTJ typech v Klubu TT – je možné se registrovat jen na měsíc a poslechnout si tento jeden rozvohovor: https://www.teorietypu.cz/klub/ Šárka