Proč (ne)jsme autonomní?

Odesláno od dne v Články

     Proč se někteří lidé dožadují přesného zadání a říkají, že „takhle to chtěl šéf,“ zatímco jiní se snaží co nejvíce věcí rozhodovat sami? 
     Proč některé děti potřebují často nasměrovat, a přesto se ujišťují, zda „to mají správně“, zatímco jiné ignorují zavedený postup a hledají vlastní cestu?
 
     Autonomie patří podle mnoha výzkumů (spolu s kompetentností a sounáležitostí), mezi tři klíčové potřeby každého člověka (např. Deci, Ryan, 2000). Mnoho z nás však vyrostlo v prostředí plném vnější motivace a naše autonomie byla od mala potlačována. Je to však jediný důvod, proč se my sami nebo lidé kolem nás nechovají autonomně? Je možné, že někteří z nás k „závislosti na autoritě“ přirozeně tíhnou?

 

Pohled první: Vnější odměny jsou zlodějem autonomie 

     Dopady odměn na motivaci zkoumá od poloviny minulého století mnoho vědců (např. M. Csikszentmihalyi, C. Dwecková, atd.). Podle E. Deciho přináší vnější odměna za určitou činnost krátkodobý nárůst motivace (jako kofein, který nám umožní pracovat o pár hodin déle). Účinky však po nějaké době přestanou působit. A co hůř, člověk o činnost samotnou ztratí vnitřní zájem. Pro její vykonávání pak potřebuje další dávku odměny. Návykovou podstatu odměn dokladují nejnovější výzkumy mozku, které ukazují, že když člověk očekává odměnu, jeho mozek reaguje velmi podobně, jako když mu nabídneme kokain, nikotin či amfetamin. Klíčovou roli zde hraje nukleus accumbens (mozkové centrum pro pocity libosti, slasti, blaha), které je při očekávání odměny / drogy zaplaveno dopaminem a přináší příjemný pocit.     
     Přestože výzkumy už od poloviny minulého století odhalují negativní dopady odměn na vnitřní motivaci, ve společnosti (škole, firmách) přetrvávají motivační systémy založené na vnějších faktorech. Tyto motivační systémy a systémy řízení předpokládají, že abychom se pohnuli kupředu, potřebujeme

- popostrčit (bez pochvaly, odměny nebo trestu bychom stáli na místě) a

- nasměrovat (protože bez pevného a spolehlivého vedení bychom se ztratili).
     
     Chování, které vzniká jako reakce na tento způsob „podpory“, se málo zabývá vlastní spokojeností z činnosti a soustředí se více na vnější odměny, ke kterým tato činnost vede. Toto chování není vrozené, ale získané – vzniká v závislosti na okolnostech, zkušenostech a kontextu. Každé dítě přece projevuje zvídavost, nepřetržitě se učí nové věci a chce prosadit svou.
  Chování malého dítěte se soustředí na uspokojení z činnosti samotné.
     Nikdo nemusí malé dítě postrkovat, aby poznávalo svět.
  Přesto mu říkáme, co má a nemá dělat. Kontrolujeme ho a řídíme. 
     Dítě nečeká za svůj zájem o svět a aktivitu k jeho objevování odměnu. Přesto mu ji začneme dávat (nejprve ve formě pochval, později razítek či známek).
 
     Odměny typu „jestli (něco uděláš), pak (něco dostaneš) vyžadují, abychom se vzdali části své autonomie. Najednou už nemáme svůj život plně pod kontrolou. Motivace autonomní (chování se smyslem pro vůli a volbu) se mění na motivaci kontrolovanou (tlak a vyžadování specifických výsledků). Autonomní chování se mění na chování závislé na vnějším podnětu.

Pohled druhý: Různí lidé = různá potřeba autonomie
     Není to ale tak jednoduché. Různé typy osobností totiž prožívají potřebu autonomie jinak. Takto opakovaně odpovídají na mých seminářích různé typy temperamentu na stejnou otázku: Co byste potřebovali, aby byla v práci naplňována vaše potřeba autonomie: 
NF (Idealisté) a NT (Racionálové): „Abychom mohli k úkolům přistupovat po svém, bez návodů a metodik. Mít možnost podílet se na rozhodování, ovlivňovat pro nás důležité úkoly.“ 
SP (Hráčí): „Mít možnost reagovat rychle na to, co se děje.“
SJ (Strážci): „Mít stanovené hranice. Vymezené kompetence, v rámci kterých můžeme „autonomii“ uplatňovat. Mít důvěru ve vedení.“
     Děti SJ temperamentu díky vrozené potřebě stability, předvídatelnosti a zodpovědnosti vykazují od mala nejistotu v nových situacích a dožadují se velké konkretizace zadání úkolu, aby si byly jisté, že dobře plní stanovená očekávání. Jak jsme viděli, některým to vydrží až do dospělosti. Pro nás rodiče a učitele je snadné na to naskočit - vychovávat takové dítě v závislosti na vnějších odměnách a naší autoritě. V útlém věku tyto děti skutečně potřebují především naši podporu a to nejhorší, co jim můžeme udělat, je udržovat je v nejistotě. Jak ale rostou a získávají zkušenosti, o které se mohou opírat, měli bychom jim nabízet prostor pro jejich vlastní volbu – zeptat se jich, jestli chtějí pomoct nebo to chtějí samy zkusit, ujišťovat je, že důležitější, než naše pochvala je jejich vlastní spokojenost, a že se na ně nebudeme zlobit, pokud udělají chybu, že je to naopak cesta, jak se něco nového naučit.
     Ostatní typy temperamentu tíhnou přirozeně více k objevování okolního světa „po svém“, potřeba autonomie je u nich od mala jakoby silnější. I u nich však hrozí, že tuto potřebu oslabíme. Zejména v činnostech, které si děti samy nevybraly a nemají vnitřní motivaci je dělat, se snadno přepnou do módu „za to já nemůžu“ – je to pro ně totiž jednodušší, nemusí nést tíhu zodpovědnosti za vlastní chování.      
     Jako rodiče nebo učitelé často předpokládáme, že všechny děti mají stejné potřeby. Znalost vrozených rozdílů a z nich vyplývajících projevů chování nám může zásadně pomoci dítě správně vychovávat nebo dobře učit. 

Ukázky z knihy „Nejsou stejné. Jak díky Teorii typů porozumět dětem i sami sobě“:

Z kapitoly Introvertní myšlení: 

Hanka (6,5 roku): „Na mamce mi vadí, že mi říká, co mám dělat. A že mi někdy nedovolí vařit, když to umím. Protože si myslí, že to neumím.“ 
     Doporučení: Respektujte potřebu autonomie: Podporujte je v tom, aby dělaly věci samostatně. Dávejte na ně pozor, ale příliš je neomezujte. Neříkejte jim, co mají dělat, pokud se na to neptají. Nehledejte důvody, proč něco nemohou dělat, ale hledejte cesty, aby to dělat mohly (např. nezvládnou-li samy nalít mléko z krabice, dejte jim krabici poloprázdnou).
 

Z kapitoly Introvertní smysly:

Radka: „Měla jsem věčné spory s mámou, kdy mi neodpovídala na otázky během mých pokusů o vaření. Otázky byly velmi konkrétní. Kolik litrů vody tam dát? Jak dlouho a na kolik stupňů péct? Odpovědi typu „přiměřeně“, „použij hlavu“ nebo „a co bys dělala, kdybych tu nebyla“ mi nebyly k ničemu, jen jsem získávala pocit, že jsem hloupá a nesamostatná, že si neumím poradit sama.“ 
     Doporučení: Dávejte dítěti opakovaně najevo, že je naprosto v pořádku, když se ptá, co přesně má dělat a chce se držet osvědčeného postupu. Typické věty
„udělej si to, jak chceš ty.. můžeš si to udělat po svém … přece ti pořád nebudu říkat, jak to máš dělat, zapoj svou fantazii“ nepoužívejte, neboť jen zvyšují v dítěti stres, díky kterému se ještě více bude držet toho, co už dobře zná. Myslet si, že kdybyste ho příliš „naváděli“, bránili byste mu v rozvoji, není na místě. Pokud vidíte, že se dítě cítí v pohodě a jisté samo sebou, dávejte mu možnost volby z konkrétních variant. Později mu také můžete ukázat, jak se kombinací více věcí, které už dělalo v minulosti, dá udělat věc úplně nová.

Použitá literatura: 
Deci, E. L., & Ryan, R. M. (2000). The 'what' and 'why' of goal pursuits: Human needs and the self-determination of behavior.
Psychological Inquiry, 11, 227-268. 
McGregor, D. (1957). The human side of enterprise. Management Review, 11, 41-49.
Carney, B. M. & Getz, I. (2011). Svoboda v práci: jak nechat zaměstnance dělat, co chtějí, a tím zvýšit produktivitu, zisk a růst. Praha: PeopleComm
Ludwig, P. (2013). Konec prokrastinace: Jak přestat odkládat a začít žít naplno]. Brno: Jan Melvil. 
Pink, D. H. (2011). Pohon. Překvapivá pravda o tom, co nás motivuje. Olomouc: Anag.

0

Komentáře

Kniha NEJSOU STEJNÉ již brzy k prodeji

Jak díky teorii typů porozumět dětem i sami sobě

 

Přihlaste se na úvodní seminář do teorie typů

 

Vytváříme dlouhodobé vzdělávací programy